Knižní pól 26. 3. 2016

Markétu Pilátovou znáte možná jako autorku tří dobrých románů, v nichž se prolínají její dlouholetá zkušenost a pobyty v Latinské Americe se zájmem o historii. Tahle její zvědavost se naposledy potkala s nabídkou Jana Cempírka, zda by pro jeho začínající nakladatelství Pikador Books neměla nějakou drobnou prózu. Markéta Pilátová tuhle výzvu přijala a napsala krátký příběh, ve kterém se potkává dávná historie se současností. Nazvala ho Hrdina od Madridu.

Španělská studentka Carmen se někdy na začátku tisíciletí vydává hledat poslední žijící československé interbrigadisty a ještě jich několik najde. Jednoho z nich nejen vyzpovídá, ale také ho přemluví, aby si přijel do Madridu pro vyznamenání. Příběh vyprávějí na střídačku obě postavy, mladá Španělka Carmen a zestárlý český interbrigadista František. Jejich světy k sobě mají daleko, ale oba se tím setkáním začali měnit. Carmen si uvědomuje posun ve svých hodnotách a Františkovi nejen že se z paměti vynořují dávno zapomenuté zážitky, ale jako by se znovu nadechl. Historie nikdy úplně nezmizí a vždycky je připravená zasáhnout do současnosti. František byl však z těch starých mužů jediný, který dokázal odpovědět na tu nejdůležitější otázku: „Proč jste šel bojovat do Španělska?“

Hrdina od Madridu je spíš delší povídka, ale na šedesáti stránkách se v ní odehraje jeden z téměř typických evropských příběhů 20. století, zajímavý českou účastí. Autorka do něj vložila paměť několika skutečných lidí a díky téhle koláži se jí podařilo vystavět literárně velmi přesvědčivý příběh, podobně jako jsou třeba Hemingwayovy povídky. Ostatně tenhle slavný Američan se ve Františkově vzpomínání také objeví, ale pro Františka je to vzpomínka rozčilující, protože i po takových letech nezmizel pocit, že se potkali dva lidé, kteří si nemohli porozumět.

Název povídky Hrdina od Madridu zní velkolepě, ale je to příběh obyčejného českého kluka, který si na hrdinu nehrál a je vděčný, že to všechno přežil.

Exotiku rovníkové Afriky dnes v českých překladech hned tak nenajdeme. Výjimkou je pozoruhodná próza Alaina Mabanckoua Prasklej sklenička. Nejprve o autorovi. Alain Mabanckou pochází z venkova Republiky Kongo, narodil se v roce 1966, tedy v době, kdy už Francie svou državu propustila z koloniální správy. Afričani si ale moc nepomohli a dodnes patří Republika Kongo k nejnešťastnějším zemím světa. Hlavní město Brazzaville je uváděno jako nejhorší místo k životu na Zemi, horší než současný Bagdád. Mabanckou měl štěstí, dostal se do škol a díky stipendiu dokončil práva ve Francii. Dnes učí frankofonní literaturu na univerzitě v Los Angeles, je uznávaným spisovatelem.

Próza Prasklej sklenička je svérázná litanie, nepřetržitý, tekoucí proud vyprávění štamgasta jednoho baru konžského přístavního města Pointe Noire. Prasklej sklenička je jméno, přezdívka onoho štamgasta, který od majitele baru dostal za úkol napsat něco na způsob historie toho baru, který se jmenuje ještě podivněji: Úvěr odcestoval. Aby ta základní přehlídka bláznivých jmen byla úplná, majiteli baru se říká Paličatý šnek.

A podle Prasklého skleničky to začalo nějak takhle:

…před lety mi Paličatý šnek vyprávěl, že nápad otevřít si svůj vlastní podnik dostal po návratu z Doualy, kde v lidové čtvrti New-Bell natrefil na Katedrálu, kamerunský bar, který od doby, kdy ho otevřeli, nikdy nezavřel…

A jak Paličatý šnek líčil, vtip byl v tom, že šéf toho podniku přezdívaný Stepní vlk se rozhodl spoléhat na loajalitu zaměstnanců, ale zároveň je dokázal neustále kontrolovat, a na prkně tam byla vyryta základní práva a povinnosti hosta, zejména zákaz inzultovat číšníky a povinnost platit hned, jakmile vás obslouží.

Rozumí se, že Prasklej sklenička semele všechno, na co si vzpomene, je to skoro takový africký Švejk, jestli je vůbec něco takového možné, zkrátka do Republiky Kongo nemusíte jezdit, abyste se dozvěděli, jak se tam žije. Ostatně nic takového bych vám ani neradil. Ale ta kniha, ta stojí za přečtení, je to jízda, proti které je ta Kerouakova po silnici 66 projížďkou nedělním parkem.

Fantaskní vyprávění Alaina Mabanckoua o životě v Republice Kongo Prasklej sklenička vydalo nakladatelství Dauphin v překladu Tomáše Havla.

Pokud chcete porovnat domorodý pohled na Afriku se zážitky dnešních českých cestovatelů, doporučuji jedno svědectví z první ruky. Ondřej Havelka s manželkou Michaelou procestovali během dvou let celou Afriku. Kupodivu tohle dobrodružství přežili a nedávno vydali knížku Cesta k branám Damašku s podtitulem Východní Afrikou. Havelkovi zažili krásnou přírodu i milé lidi, ale také dost nebezpečné situace. Cestovali stopem a v knížce představují Afriku krásnými fotkami, viděli na vlastní oči něco, co dneska už málokdo z Evropanů. Afrika dávno není tak přátelská, jako byla za cestování Hanzelky a Zikmunda.

Unikátní cestopis dnešní Afrikou Cesta k branám Damašku vydalo nakladatelství Akbar.

Spojené státy jsou samozřejmě bezpečnější zemí než africké Kongo, ale vzhledem k právu nosit zbraň je to pro Čecha pořád ještě země westernově exotická. A příběh starého muže, kterému psychopatický puberťák zastřelí jen tak z rozmaru psa, patří málem k čítankovému výjevu z amerického způsobu života. Tuhle historku vypráví Jack Ketchum, autor z generace hippies, v drobné novele Red.

Red se jmenuje ten zastřelený pes a jméno je hodně symbolické, pes byl totiž zrzavý. Ale zápletka je vážnější a rudá barva k ní patří. Cesta starého muže za spravedlností nemůže skončit jinak než v krvi, protože chlapcův otec je podle všeho ještě větší zmetek než syn. Dopadne to jinak, než si ti dva namyšlení chlapáci představují. Starý muž na ně sice nevytáhne žádný kvér, jenže nezáleží na tom, komu zbraně, které nakonec spustí, patří. Když už je po všem, utrousí autor příznačnou větu jako nejvýmluvnější komentář:

Ať je to jak chce, zbraním na ničem nezáleží.

Novela Red je typický americký příběh, ale nejde v něm jen o to, že se starý muž s velkým štěstím dobere satisfakce. Důležitá je cesta k zadostiučinění, víra, že to jde i beze zbraně – napětí v tom příběhu nese stařec právě svou neozbrojenou zarputilostí.

Novodobou westernovou historku Jacka Ketchuma Red vydalo nakladatelství Maťa v překladu Martiny Löflerové.

Do dnešní trochu světoběžnické knihovničky přidám ještě svazek pohádkový, díky němuž se možná trochu osvobodíte z mediálních masáží provázejících nové stěhování národů. Arabista Jiří Tomek připravil pro nakladatelství Argo svazek více než čtyřiceti pohádek a pověstí Král světla s podtitulem Arabské mýty, legendy a pohádky. Posbíral je z rozlehlého území od Maroka po Sýrii, najdete tu dokonce i jeden příběh z někdejší arabské Andalusie a také vyprávění z doby předislámské.

Jiří Tomek svůj výbor provází nejen doslovem, ale také komentáři a o každém z textů píše, odkud pochází a jakými proměnami prošel. Kniha Král světla je tak zároveň malým kulturním průvodcem Orientem, který připomíná, že lidová próza patří k základům arabské kultury, i když v písemné podobě se začala uchovávat až za abbásovců někdy od 8. století. Kniha Král světla

svědčí o vtipu a moudrosti podobně jako pohádky a mýty na celém světě. Za zmínku stojí, že v některých příbězích hrají důležitou roli ženy, chytrá Šahrazád z Pohádek tisíce a jedné noci evidentně nebyla v arabské kultuře výjimkou. Z jedné krátké súdánské pohádky se také dozvíte, proč má králík dlouhé uši, z jiné pak, proč jsou krávy napůl bezzubé a proč mají psi hubu od ucha k uchu.

Kniha arabských mýtů a pohádek Král světla připomíná, že kultura, zejména ta nejstarší, lidová a anonymní, má větší výdrž než jakákoli politika.