Knižní pól 14. 5. 2016

Z roztrženého pytle nejrůznějších připomínek sedmi set let od narození Největšího Čecha se hrne i řada knih. Už se bohužel můžu považovat za pamětníka, proto si dovolím malé zobecnění. Nevzpomínám si na jiné výročí nějakého proslulého člověka, které by přineslo takovou knižní produkci, kterou – a to myslím stojí za zdůraznění – nikdo neorganizoval. Autoři a nakladatelé se rozhodují sami. Jediné, co by možná stálo za rozlišení, je, zda Karla IV. chtějí připomenout z pohnutek kulturních, nebo ekonomických. Ale i s tímhle dělením je dobré zacházet opatrně – někdy má přímočarý ekonomický zájem nečekaný příznivý kulturní dopad. A ani nejšlechetnější pohnutka nezabrání tomu, aby měl nějaký kulturní úmysl devastující dopad na kasu rodinnou, firemní nebo i státní.

Pro dnešní tipy se z té dlouhé řady knih věnovaných Karlu IV. pokusím alespoň některé představit.

Příjemně mne překvapily dvě knížky, které jako historické spisy vůbec nevypadají. Historik Jiří Martínek sestavil jakýsi bedekr, poutavý karlovský cestopis, a nazval jej Karel IV. – památná místa tehdy a dnes. Martínek putuje po Karlových stopách chronologicky, od narození ke hrobu, a země, města, hrady, chrámy s Karlem spojené navštěvuje jaksi přirozeně, když tam královský synek a později císař přijel nebo je stavěl. Karlovy cesty a pobyty byly od útlého mládí spojené s panovnickou rolí, nejprve pasivní, ale záhy, ještě ne patnáctiletého, jej otec zavolal do Itálie a pak ho tam nechal, aby se staral o lucemburské zájmy. Vůbec prvním místem delšího Karlova, vlastně tehdy se jmenoval ještě Václav, tedy první místem jeho pobytu byl hrad Loket, kde byl zavřený bez matky. To byly Karlovy jesle a školka a nevzpomínal na ně rád. Ale pak ho otec nechal odvézt do Paříže a den po jeho sedmých narozeninách českého následníka v pařížské Saint-Chapelle biřmovali, přejmenovali na Karla a hned ho taky oženili se stejně starou, přesněji mladičkou sedmiletou Markétou z Valois, řečenou, protože byla blondýna, Blanche, tedy Blanka.

A takhle se s Jiřím Martínkem projedete tehdejší Svatou říší římskou, která sahala od Pisy po Hamburk a od Bruselu za Vratislav, ale navštívíte i Uhry – Visegrád – a Polsko, neboť počtvrté se Karel ženil v Krakově. Poslechněte si však z Martínkovy knihy Karel IV. – památná místa tehdy a dnes historii třetí Karlovy manželky Anny Svídnické:

Třetí a prý nejkrásnější manželkou Karla IV. byla Anna Svídnická (1339–1362). Jejím otcem byl Jindřich II., vévoda ze slezské Svídnice nedaleko českých hranic, matka Kateřina byla zřejmě sestrou uherského krále Ludvíka z Anjou. Také poté, co někdy v letech 1343–1345 otec zemřel a vládu po něm převzal bratr Boleslav (Bolek) II., se malá Anna přesunula do uherského Budína (dnes část Budapešti), kde prožila dětství.

Tím, že byla jedinou dědičkou Svídnicka a Javorska (strýc Bolek děti neměl, Anna byla jedináček), se záhy stala atraktivní nevěstou. Zájem o ni měl samozřejmě především Karel IV., neboť državy svídnických vládců byly poslední částí Slezska, které ještě nepatřily české koruně. Původně se tak Anna měla stát manželkou Karlova syna Václava (mimochodem o deset let mladšího, než byla Anna!), ale když ten zemřel jako batole a brzy po něm i jeho matka Anna Falcká, Karel se svídnické princezně nabídl sám. A římský král se neodmítá, i když nevěstě bylo sotva čtrnáct let.

Po vyřešení potřebných náležitostí – novomanželé byli vzdálení příbuzní, takže bylo třeba svolení (dispensu) od papeže – došlo ke slavné svatbě dne 25. května 1353 na budínském hradě, týž den se ženil i tamní král Ludvík z Anjou s Alžbětou Bosenskou. (Ještě předtím byli uklidněni i rakouští Habsburkové: Karlova tehdy jediná žijící dcera Kateřina si vzala jejich dědice Rudolfa.) Následovala slavná série korunovací, Anna se nejprve stala českou i římskou královnou, o Velikonocích 1355 se pak stala císařovnou.

Krásná Anna byla ozdobou manželových jednání a vzorně jej doprovázela na všech cestách. Jejím hlavním posláním, jako manželky, bylo dát císaři dědice – Karlovi bylo pres čtyřicet (na středověk už dost vysoký věk) a syna dosud neměl. Se svými obavami, že dítě, které v roce 1358 konečně očekávala, bude dcera, se Anna svěřila i slavnému básníku své doby Francescu Petrarkovi. Když pak na svět přišla Eliška, Petrarca dokonce poslal mladé císařovně utěšující dopis… Syna ale nakonec přeci porodila, 26. února 1361 v Norimberku přišel na svět Václav, později IV. Bohužel, útlou a křehkou Annu náročný program i porody záhy vyčerpaly a již 11. července 1362 zemřela i s dalším očekávaným dítětem při komplikovaném porodu. Pohřbena byla po boku svých předchůdkyň ve svatovítské katedrále. A Karel se do roka znovu oženil.

Druhou, ještě obrázkovější knihou je Karel IV. Pán světa. To je komiks – i když ne tak docela. Autor textů a koncepce Zdeněk Ležák si po dvoudílném, velmi úspěšném komiksovém výletu Stopa legionáře troufnul i na císaře. Před samotný komiks napsal tři poměrně dlouhé životopisné kapitoly a teprve k nim je přiřazen komiks, který se však věnuje jen první půlce Karlova života, tedy vzestupu, který Ležáka fascinuje jako dobrodružný příběh růstu a zrání hrdiny. Pro Ležáka je Karel IV., teď ho cituji, superhrdina jak vystřižený z komiksového sešitu. Ve vší úctě, pochopitelně. Ležákův záměr je zřetelný: Karla IV. představuje internetové generaci a myslím si, že se mu to povedlo. Také díky výtvarníkům – na komiksu Karel IV. Pán světa se podíleli hned tři: Jonáš Ledecký, Matyáš Namai a Martin Pospíšil.

Knihu Jiřího Martínka Karel IV. – památná místa tehdy a dnes vydalo nakladatelství Fragment, Ležákův komiks Karel IV. Pán světa nakladatelství Edika. Obě nakladatelství jsou součástí skupiny Albatros Media, stejně jako XYZ, které vydalo jednu z tematických monografií, které už patří do žánru klasičtější historické literatury. Kniha se jmenuje Karel IV. Královské sňatky s podtitulem Čtyři ženy Otce vlasti. Autorem je zesnulý historik František Kavka, pro nějž se stal Karel IV. hlavním tématem jeho bádání. Pokud vám unikla podobná a vyprodaná Kavkova kniha z Paseky Čtyři ženy Karla IV. Královské sňatky, s edicí Karel IV. Královské sňatky máte novou příležitost k podrobnému pohledu na Karlova státnická manželství.

František Kavka je také autorem knihy Karel IV. Historie života velkého vladaře. I ta už vyšla v roce 1998, ale také byste ji mohli najít jen se štěstím v antikvariátu. Nové vydání nakladatelstvím Argo ve výtečné edici Ecce homo tak k výročí přináší stěžejní, ucelený Karlův životopis v čtenářsky přístupném rozsahu. Výhodou téhle knihy je fascinující věcnost daná Kavkovou výtečnou znalostí, a zároveň právě popis všech souvislostí, detailů, odboček dělá z knihy téměř román. Dokládá, že Karel IV. se snad ani na okamžik nezastavil – to spolu se schopností bleskové analýzy situace, kombinačními schopnostmi a rychlým rozhodováním z něj činilo úspěšného politika. V roce 1348 se Karel věnoval až horečně českému království – spadá sem založení Nového Města Pražského 8. března, 7. dubna je datována nadační listina zakládající univerzitu navazující na papežskou bulu z předchozího roku, 10. června musel zastoupit Karla při položení základního kamene Karlštejna arcibiskup Arnošt z Pardubic. Poslechněte si, jak František Kavka líčí Karlovy aktivity v létě 1348.

Po krátkém pobytu na Moravě (od května do poloviny června), kdy Karel snad dohlížel i na úpravy zemského soudnictví, se až do poloviny září věnoval dalšímu upevňování vlády v českém království i diplomatickému posilování svého postavení v říši. Už svého moravského pobytu využil k jednání s Albrechtem II. Rakouským, jehož starosti o nedospělého (teprve osmiletého) syna Rudolfa nutily k nalezení dobrého vztahu k Lucemburkům, a dojednal s ním definitivní zasnoubení Rudolfa se svou dcerou Kateřinou. Ve Znojmě také učinil důležitý tah k získání dalších spojenců na severu říše. Už dříve navázal dobré vztahy s vládci nad Meklenburskem, záhy povýšenými na vévody, a teď navíc i přátelské svazky s pomořansko-štětínským vévodou Barnimem (zajistil mu čekatelství v dědictví po druhé větvi pomořanských vévodů – wolgastské). Také Karlovo jednání s anglickým králem bylo úspěšné. Eduard III. vyslal do Prahy poselstvo se zprávou, že je za cenu spojeneckého svazku s Karlem ochoten zříci se říšské koruny. Dohoda byla rychle uzavřena. Karel se nezavazoval k přímé pomoci proti Francii, neměl však v říši bránit Angličanům k najímání vojska. Mohl tím ve veřejném mínění říše jen získat, jestliže se distancoval od přílišné závislosti na Francii, jakou zavedl jeho otec. Vůči švagrovi francouzskému králi Filipovi VI. to ovšem bylo od Karla značně nevlídné gesto; polekalo i papeže. A navíc byl wittelsbašský tábor po Eduardově abdikaci postaven před nutnost hledat nového kandidáta, což mu nijak nepřidalo na vážnosti.

Podle knihy Františka Kavky Karel IV. Historie života velkého vladaře bylo takové celé Karlovo panování – nepřetržitá jízda, neustálá činnost. Odpočinek představovaly turnaje a lov.

Zvláštní kapitolou je Karlův vztah k umění a s ním souvisejícímu stavitelství. To se samozřejmě týká především Prahy, z níž učinil třetí nejrozlehlejší město tehdejší Evropy – po Římu a Cařihradu. Jenže Karel IV. stavěl i jinde a nejvíce se zřejmě zapsal do podoby Norimberka. Tohle město si oblíbil tak, že ho od konce října 1347, kdy tam přijel poprvé, navštívil celkem jedenapadesátkrát a narodil se tam i jeho syn Václav, později IV. Podobně se za Lucemburků proměnila Vratislav – tam zajížděl Karel hned po Norimberku nejčastěji. Proslulé jsou Karlovy hrady, obvykle nesoucí jeho jméno, ale také ty stavěl za hranicemi českého království, nejznámější jsou  Lauf u Norimberka a Tangermünde u Magdeburku.

Umělecké a stavitelské bohatství zanechané Karlem IV. představuje monumentální publikace Jiřího Kuthana a Jana Royta Karel IV. Císař a český král – vizionář a zakladatel, kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Tahle více než tisícistránková kniha bude zřejmě nadlouho nejúplnějším přehledem o umění a stavitelství spojených se jménem Karla IV. Právě tahle kniha je také dokladem vzájemně prospěšného propojení politiky, ekonomiky a kultury. A v závěru autoři připomínají důležitý poznatek, který není tak často s Karlem spojován: po celou dobu jeho vlády se na české půdě neobjevilo žádné cizí vojsko.

Knihu Jiřího Kuthana a Jana Royta Karel IV. Císař a český král – vizionář a zakladatel můžeme považovat za to, čemu se říká královská pocta.

Jan Royt k ní ještě připojil skromnější dodatek, který potěší sběratele pragensií. Tahle publikace se jmenuje Praha Karla IV. a vydalo ji nakladatelství Karolinum. Doporučuji coby průvodce na procházku za pražskou lucemburskou gotikou.

Karlu IV. jsou věnovány další knihy životopisné i beletrizující. Alespoň některé vyjmenuji, protože každý z autorů přikládá do mozaiky Karlova portrétu nějaký svůj kamínek, který ten obraz dělá úplnějším a barevnějším. Kniha historika Jaroslava Čechury se jmenuje Karel IV. Na dvojím trůně a vydalo ji nakladatelství Rybka Publishers. V nakladatelství Baset vyšla kniha Jiřího Tomáše Císař Karel IV. Podobně Jan Bauer své vyprávění nazval Karel IV. Císař a král, které vyšlo v nakladatelství Brána. Do přehledu patří i knihy zaměřené na vyhraněnější čtenářské zájmy. Jan A. Novák se zaměřil na spiritualitu a svou knihu pojmenoval Karel IV. Mystik a čaroděj, vydalo ji nakladatelství Alpress. Za jistou raritu považuji spis Luboše Koláčka Sex a erotika v dobách Karla IV. Otec vlasti jak ho neznáme. Dalo by se říct, že kniha slibuje víc, než obsahuje. Opírá se však v mnoha citacích o autory zvučných jmen, včetně Františka Kavky. Knihu vydalo nakladatelství Bondy. Pokud hledáte knihu, která by stručně a přitom v osobité výtvarné podobě přiblížila Karla IV. dětem školního věku, doporučuji knížku Renaty Fučíkové Karel IV. Ilustrovaný život a doba. Tu vydalo nakladatelství Práh, stejně jako řadu dalších knih, v nichž Renata Fučíková představuje české dějiny.

Pokud dáváte přednost beletrii, můžete volit například mezi romány Ludmily Vaňkové a Vladimíra Přibského. Nového vydání se dočkala i klasika – Karlštejnské vigilie od Františka Kubky. A nehledejte jen novinky, v knihkupectvích i v e-shopové nabídce najdete o Karlovi IV. desítky dalších publikací.

Snad všechny knihy o Karlovi IV. a jeho době, odborné i popularizační, svědčí o obdivuhodné vitalitě tehdejších Evropanů. Všichni důležití se znali, neuvěřitelně cestovali, uvážíme-li, jak a co to tehdy obnášelo. Zároveň převelice politikařili a pletichařili, dnešní politici jsou proti nim žáčci základní školy. Ale co je možná rozdíl největší: do bitev a válek sami vyjížděli. Karel IV. volil, pokud mohl, jiné prostředky než boj. Když na něj ale došlo, rozhodně se nebál, choval se jako jeho otec a byl i úspěšným válečníkem. Možná i proto tak přitahuje autory i čtenáře – byl králem, císařem, ale zcela jistě také skutečným rytířem.