Ukázka z knihy:

Botanik Tom Petterson vyndal z auta fotobrašnu, a než se vydal k lesu, na chvilku si jenom užíval výhledu na fjord, který se leskl jako zrcadlo. Byl začátek října a chladné sobotní slunce koupalo okolní krajinu v lázni překrásného světla. Měkké paprsky dopadaly na žluté a červené listy, které již brzy opadají a uvolní místo zimě.

Tom Petterson miloval svou práci. Zvlášť když se dostal do přírody. Na dohodu pracoval na krajském úřadě kraje Oslo a Akershus na projektu, který mapoval výskyt včelníku skalního, ohroženého druhu rostliny vyskytující se v oblastech kolem osloského fj ordu. Prostřednictvím svého blogu dostal tip na novou lokalitu výskytu a právě tam se dnes vydal. Chtěl zjistit počet a přesné stanoviště nově objevených exemplářů této velmi vzácné rostliny.

Včelník skalní je rostlina vysoká asi deset nebo patnáct centimetrů, má modré, tmavě modré nebo modrofialové květy, které na podzim usychají do hnědých klasů připomínajících klasy obilí. Nejenže je skalník ohrožený druh, navíc na něm žije extrémně vzácný blýskáček norský, drobný modrolesklý brouk, který se vyskytuje pouze na této rostlině. Zázraky přírody, pomyslel si Tom Petterson, odbočil ze stezky podle instrukcí, které mu zaslal jeden amatérský botanik, a na tváři se mu rozlil úsměv. Nikdy to nevyslovil nahlas, protože ho vychovali ve víře, že absolutně žádný bůh neexistuje, ale někdy, někdy ho to přece jenom napadlo. Stvoření. Všechny ty maličké a velké věci, které do sebe tak dokonale zapadaly. Ptáci táhnoucí hnízdit na jih překonávají obrovské vzdálenosti a pokaždé se vracejí na stejné místo. Listy, které vždy ve stejný čas v roce mění barvy, a stromy se tak díky tomu mění v živoucí umělecká díla. Ne, nikdy to nevyslovil, ale často ho to napadalo.

Tom Petterson pracoval v Ústavu biologických věd v Oslu. Tam studoval a po studiích mu tam nabídli místo. Minulý podzim se dokonce šuškalo, že by se mohl stát vedoucím ústavu, ale on pro to vůbec nic neudělal. Vedoucí ústavu? Ne, to by na něj bylo moc administrativní. Měl rád, co dělal teď. Práci venku. Proto se stal botanikem, ne proto, aby vysedával na schůzích.

Když mu tenkrát volali z krajského úřadu, přijal jejich nabídku s jistou hrdostí. Ochránce včelníku skalního, ano, takového úkolu se zhostí velmi rád. Sám pro sebe se usmál, když si vzpomněl na nález na ostrově Snaroya před několika lety. Velká kolonie rostlin za branou milionářské parcely. Ne všichni měli samozřejmě z toho nálezu stejnou radost jako on. Ti, na jejichž nově zakoupených pozemcích se rostliny nacházely, si tam už chtěli začít stavět svoje vily a bazény, ale včelník chrání Bernská úmluva, takže ho v žádném případě nesmí nikdo ničit. Odbočil vpravo mezi dva velké smrky a vydal se podél potoka k místu, kde se rostliny měly nacházet. Znovu se pousmál. Tom Petterson patřil k zapřisáhlým ekologům a potěšilo ho, že malá rostlina projednou vyhrála boj proti rypadlům.

Přeskočil potok a zaslechl, jak před ním v křoví cosi zašustilo. Zarazil se. Zvedl fotoaparát a připravil se. Že by jezevec? Že by skutečně spatřil jezevce? To světloplaché zvíře, které vůbec není tak rozšířené, jak se mnozí domnívají? Vydal se směrem, odkud zvuky přicházely, a za okamžik stanul na malé mýtině, ale ke svému zklamání už nezahlédl nic. Dobrá fotografie jezevce mu na blogu ještě chyběla a byla by z toho i pěkná historka, tři včelníky a jezevec, prostě dokonalý sobotní výlet.

Uprostřed mýtiny cosi leželo.

Promodralé nahé tělo.

Dívka.

Náctiletá?

Tom Petterson sebou trhl, až mu fotoaparát vyklouzl z ruky. Ani si nevšiml, že ho upustil před sebe do vřesu.

Na mýtině leží mrtvá dívka.

Peří?

Panebože.

V lese leží mrtvá mladá dívka.

Kolem ní peří.

S bílou lilií v ústech.

Tom Petterson se otočil a bez dechu se prodral hustou vegetací na cestičku, seběhl k autu a vytočil tísňovou linku 112.