Okolo loňského 70. výročí atentátu na Heydricha se lidé o Protektorátu Čechy a Morava měli možnost dozvědět z knih a filmů mnoho informací. Co jim může Průvodce protektorátní Prahou nabídnout dalšího?

Nejsem profesionální historik, ale nadšený amatér, který se zajímá o Prahu a o 2. světovou válku.  Pustil jsem se tedy do knihy, která není přísnou vědeckou prací, ale je průvodcem pražskými čtvrtěmi a ulicemi s popisem toho, co se v nich za protektorátu, tedy v době od roku 1939 do roku 1945 odehrálo.  Původně to měla být vlastně knížka pouze o místech, která jsou v Praze spojena s druhým odbojem. Pečkárna, Heydrichova zatáčka, Kobyliská střelnice, Pankrácká věznice…Původní inspirací byly německé bedekry po Lipsku, Norimberku atd. v letech 1933 až 1945. To jsou kapesní průvodce o maximálně 80 stranách. S tímto úmyslem jsem začal. Nakonec mi to pod rukama nabobtnalo na 800 stran velkého formátu.  Jednak asi neumím včas přestat, ale mně bylo strašně líto nedat tam věci, které se mi podařilo zjistit. A některé události a příběhy jsou v knize jen stručně zaznamenány, přestože by o nich mohla vzniknout kniha další. Dovolím si malý morální apel na české historiky: ujměte se některých neprobádaných a nepopsaných témat.

Která témata by to například byla?

Třeba příběh lidických žen, které byly v době vypálení Lidic těhotné, většina z nich skončila v Ravensbrücku, ale byly přivezeny do Prahy, do Dykovy ulice, do vily, kterou zabralo gestapo, tam porodily, děti jim byly odebrány a zase je zpátky odvezly do koncentračního tábora.  Nebo příběh jednoho z mála podporovatelů parašutistů,  který přežil, pana Šafaříka, zaměstnance hospodářské správy Pražského hradu. Nejspíše on ukázal parašutistům Heydrichův mercedes a informoval je o cestách z Panenských Břežan. A tento pán je na seznamu zaměstnanců a jejich dětí, pozvaných paní protektorovou Frickovou v roce 1943 na vánoční besídku.

V knize jsou i příběhy konfidentů, těch co stáli na opačné straně. V Letenské ulici bydlel konfident Smichowsky a naproti v domě dvě podporovatelky parašutistů. Určitě se běžně potkávali na ulici, možná se zdravili. Tenhle konfident gestapa byl vynikající znalec magie, okultních věd, uměl latinsky, italsky, hebrejsky. Přestože ho nacisté za války třikrát krátce zavřeli, sloužil jim až do konce. Po válce ho zatkla Státní bezpečnost a zemřel na Mírově tuším v roce 1952, už jako agent StB, který donášel na ostatní vězně. Obrovský příběh na celovečerní film.

Hned na začátku Protektorátu, v roce 1939, došlo v Praze jak k velkému zatýkání, tak k několika větším akcím národního odporu…

Ano, první velké zatýkání provedlo Gestapo hned po příchodu do Prahy, to ještě ani nesídlilo v Petschkově paláci, ale v Hotelu Palace na rohu Panské a Jindřišské.  Bylo to akce hlavně proti německým antinacistickým emigrantům, proti špičkám komunistů a sociálních demokratů. Populární literatura tento název označuje termínem Akce Gitter, tedy Mříže, ale v originálních dokumentech tento název nikde není dohledatelný.  Další velké zatýkání proběhlo 1. září 1939, tedy u příležitosti zahájení války. Tehdy vybrali podle mne prakticky zbytek elity národa a svých hlavních odpůrců. Ta akce se zase jmenuje v odborné literatuře Albrecht I., ale opět neexistuje žádný originální dokument, který by ten název zmiňoval. Na výročí vzniku republiky, 28. října, proběhla na Václavském náměstí demonstrace. Byla to poslední větší akce, kde se i střílelo, byli mrtví, jedním z nich je známý student Jan Opletal. Je pravda, že se občas objevil nějaký nápis, třeba na Pečkárně „ČSR“ nebo rok po atentátu na Heydricha se na vozovce v místě atentátu objevil nápis „ČSR zvítězí“. První fáze protektorátu byla přece jen ještě ve znamení masivnějšího veřejného odporu, nebo alespoň nesouhlasu, represe teprve začínaly a ještě bylo možné i demonstrovat. Co se ale moc mezi veřejností neví, je, že během protektorátu byly v některých továrnách stávky. Třeba ve Waltrovce v Jinonicích, odkud několik desítek dělníků skončilo v koncentračním táboře, také byla stávka v Letňanech v Avii i v dalších továrnách.

Je v knize prostor i na zdokumentování jiných protektorátních známek života než je represe a odboj?

Kromě represe a odboje je v knize zaznamenána třeba tehdejší kultura v Praze. Je tam hodně informací o dobových kinech, ale zase pochopitelně s důrazem na takové okamžiky, jako byla třeba premiéra filmu Jan Cimbura, kde jsou tři antisemitské pasáže, nebo naopak premiéra na protektorátní poměry vlastnecké Babičky. V pasáži o Barrandovských ateliérech třeba zmiňuji, jaké filmy se tam který rok natočily. Je tam i pár zmínek o knižních nakladatelstvích, hlavně ale pochopitelně ve vztahu k odboji nebo ke kolaboraci.

Jak se ti podařilo dát dohromady tak obrovské množství materiálu?

Na knize jsem dělal tři, vlastně skoro čtyři roky. Většinu víkendů mi zabrala protektorátní Praha. Na svoje oblíbené hrady a máchovské vycházky jsem mohl zapomenout. Zjistil jsem rychle, že protektorát v celku tady nikdo z historiků vlastně nedělá. Když jsem potřeboval něco o heydrichiádě, nikdo jiný než pánové Čvančara, Stehlík a Šustek o tom neví víc. Pokud jsem potřeboval něco o Pražském povstání, hodně jsem čerpal z knih pana Marka. Obrovská byla pomoc od paní Mgr. Měšťánkové z Národního archivu na Chodovci, která mi našla policejní přihlášky řady lidí, tedy jejich přesné adresy. V Archivu bezpečnostních složek jsem zase mohl dohledat dokumenty k masakrům na konci války, které v 60. letech vyšetřovala znovu bezpečnost, což byla jedna z mála jejích chvályhodných činností.  Další pomocnou ruku jsem našel v Židovském muzeu u paní doktorky Šplíchalová.  Poděkování na konci knihy zabírá půl strany. Bez těch lidí bych neměl vůbec šanci.

Má období protektorátu nějaký přesah až do naší doby? Co to rozsáhlé pátrání po detailech jedné doby říká o české současnosti?

Člověk má za ta léta plnou hlavu nezodpovězených otázek, které jsou často otázkami o naší současné společnosti.  Například: jak se z lidí stávají hrdinové a jak kolaboranti? A pak ti dojde, že složení společnosti je pořád plus mínus stejné, bez ohledu na situaci. Stejné procento hrdinů, stejné procento grázlů a pak ta obrovská masa uprostřed, která prostě chce nějak přežít. A nikdo se jí nemůže divit.

Jakou stopu na českých obyvatelích zanechal protektorát vzhledem k další moderním dějinám Československa?

Pokud vůbec existuje nějaká národní povaha, a já si myslím, že přece jen trochu ano, tak ji rozhodně zlomil rok 1938. Někdo říká, že jsme to v protektorátu měli snadnější, než jiné národy. Ano, měli jsme to snadnější než dejme tomu Poláci, Ty chtěli vyhubit hned, nás až potom.  Čím nacisté za protektorátu nejvíc poškodili českou budoucnost, bylo vyvraždění národních elit. Z toho jsme se, a to je moje pevné přesvědčení, od konce války dodneška nevzpamatovali.

Je reálný zájem o knihu třeba ze strany německých nakladatelů?

Pokud přijde, budu pochopitelně potěšen. Kniha má anglické a německé resumé, to je snad první možnost zaujmout i jiné než domácí publikum. Knihu vystavíme určitě ve Frankfurtu na podzimním knižním veletrhu a uvidíme.