Doslov k románu My, zvířata

Existuje bílá magie a černá magie“: k románovému debutu Justina Torrese
I
S literární nadprodukcí, která dnes ve světě panuje, se stupňuje snaha nakladatelů vychválit každou novou knihu do nebes. Každý rozumný čtenář proto bere s rezervou nejen nakladatelskou reklamu či blurby, nadšené výkřiky literárních a jiných celebrit, jež nakladatelé rádi umisťují na obálky svých knih, ale také masmediální přijetí dnešní prózy – značnou část pozitivních ohlasů lze totiž přičíst šikovným PR strategiím, síle tiskových lobby či vlivu různých literárních klik.
I tu nejhlubší skepsi však naleptá nadšení, s nímž byl v angloamerických médiích přijat románový debut Justina Torrese My, zvířata (We the Animals, 2011).
Recenzent New York Times například knihu označil za „sevřený, podmanivý příběh“, vyprávěný „prostým jazykem, jenž ovšem dosahuje vrcholně lyrických poloh“, podle Washington Post se jedná o „hlubokou, niternou, vysoce emocionální prózu“, New Yor-keru se text jevil jako „koláž drobnokreseb, již Torresův vypravěčský talent proměňuje v magické zaříkávání“, Forbes je toho názoru, že Justin Torres přichází „se stěží zaškatulkovatelným hlasem, v němž se snoubí naléhavost, brutalita a dětská roztomilost“ a který je „okouzlující i děsivý zároveň“, podle Financial Times je Torresovo vylíčení rodiny „v literatuře posledních desetiletí svou krásou ojedinělé“, Independent psal, že tato „próza má intenzitu poezie“, a Esquire pak už rovnou prohlásil, že „lepší knihu už si letos nepřečtete“. Čím literární debut tehdy jedenatřicetiletého spisovatele recenzenty tolik zaujal?
Rozhodně ne délkou: kniha čítá necelých sto dvacet tiskových stran a sestává z devatenácti krátkých kapitol. Co však není v rozsahu, dohání autor intenzitou jazyka – Torresovy věty jsou vycizelované, zahuštěné, úsporné. Autor je staví na paradoxu: spojuje v nich vyhroceně smyslové vnímání světa
(kladoucí důraz zejména na tělesnost a sexualitu, dospělou i dětskou) s vysoce metaforickým vyprávěním. Nejvýraznější metaforou je přitom ta titulní: dětští hrdinové jsou v textu postupně vyobrazeni coby housata, kachňata, kobylky, vzteklí voříšci, ustrašení králíci, zatoulané kočky či jedna divoká bestie o třech tělech. Torres ovšem paradoxem psaní nijak nepřetěžuje; mezi sevřeným, úsečným, konkrétním vyjádřením a postižením abstraktních pocitů či duševních pochodů dokáže vždycky udržet rovnováhu – podívejme se jen na pasáž, kde se metafora zvířat objeví poprvé: „Ochutnávali jsme, dusali jsme a pustošili, a když jsme zvedli hlavu, zjistili jsme, že se na nás z verandy dívá Dědula, jen tak tam stojí a dívá se. ,Zvířata,‘ sykl. Vypadal, jako že si chce odplivnout. ,Havěť. Zastyděli jsme se. Byl hodně starý. ,To je vaše zahrada?‘ zeptal se Manny.
Joel pustil rajče na zem a otřel si pusu zápěstím. Dědula otevřel dveře se síťkou proti hmyzu a sešel po schodech k nám. Klekl si do hlíny a ohmatal polámané stonky. Zvedl nakousanou okurku, otřel z ní hlínu, máchnutím ruky rozevřel kapesní nůž a odkrojil nahryzaný konec. Zeleninu, kterou jsme vytrhali i s kořeny, zasadil zpátky do země. Štrachal se po čtyřech a my stáli nad ním. Zachráněné kousky nám naskládal do náruče a pak nás nahnal na verandu. Vysypali jsme to všechno na skládací karetní stolek. ,Co je to havěť?‘ zeptal se Joel. ,Co zbylo po housenkách, sežraly kobylky, co zbylo po kobylkách, sežrali brouci, co zbylo po broucích…‘ Dědula se odmlčel a jednoho po druhém si nás přeměřil pohledem. ,Sežrala jiná havěť.‘
Rovnováha mezi abstraktním a konkrétním se ovšem neprojevuje jen v autorově vyprávění, ale i ve střídmě vystavěných dialozích. Torresovi dětští hrdinové mluví tak, jak lze vzhledem k jejich věku, původu i sociálnímu postavení očekávat, v jejich promluvách však není ani stopa po klišé, které často zamořuje prózu s dětskými hrdiny: nenajdeme tu žádné roztomilé žvatlání, zprostředkovávající domnělý nevinný pohled dítěte, bezděčně demaskující předpokládanou
faleš světa dospělých a explicitně vyslovující takzvané nesmrtelné pravdy. Přesto se jejich rozhovory od banální každodennosti neustále obracejí k základním tématům lidské existence, jež člověk řeší v dětství a nepřestane řešit po celý život: hovoří se o zrození a smrti, o štěstí a neštěstí, o Bohu, o lásce a sexu, o rodinných vztazích. Je přitom pozoruhodné, že podobně jako v pásmu vypravěče nepůsobí ani v dialozích takové snoubení „vysokého“ a „nízkého“ přepjatě či nepřirozeně: Torresovy drsné dětičky konverzují o posmrtném životě stejně nenuceně jako o domácím násilí nebo nepovedené večeři; do jedné promluvy dokážou klidně smotat třeba Boha a jedovaté houby: „Existuje bílá magie a černá magie,“ řekl nám Manny a my mu věřili. Poslední dobou nám v jednom kuse vysvětloval, jak se to má s Bohem. Zavedl nás do lesa a nutil nás hledat houby, jedovaté houby, které na zem vložil Bůh, aby se s jejich pomocí dala praktikovat černá magie.“ Jejich svět tvoří organický celek, v němž je všechno stejně samozřejmé; rubem této samozřejmosti je ale skutečnost, že hodnotově nerozlišuje, nevidí rozdíly mezi dobrým a zlým a – s použitím předchozího obrazného vyjádření – „bílá“ i „černá magie“ jí splývají v jedno.

II
Co se vlastního příběhu týká, nenabízí autor nic výjimečně originálního. V jeho próze sledujeme dětství a ranou pubertu tří bratrů z poněkud dysfunkční bělošsko-portorikánské rodiny; vyprávění pokrývá přibližně šest let jejich života, točí se především kolem nejmladšího chlapce a kromě jímavého líčení dětského světa a bezmála sociologické sondy do prostředí americké předměstské chudiny se zaměřuje zejména na dětské a adolescentní zkoumání vlastní sexuality.
Všechny zmíněné motivy jsou výrazně autobiografické. I Justin Torres se – stejně jako jeho bezejmenný vypravěč – narodil coby třetí, nejmladší syn velice mladým rodičům, vyrůstal v chudých poměrech, v pubertě si začal uvědomovat,
jen ze zkušenosti. To může dělat každý, a taky to každý do určité míry dělá. Jejich inspirace vychází z toho, jak dokážou to osobní filtrovat skrze imaginaci a jazyk.“
Od jmenovaných autorů jako by se Torres kromě důrazu na imaginaci a bedlivé pozornosti vůči jazyku naučil i kompozičním principům. Na první pohled by se mohlo zdát, že jeho prózu tvoří jen řetěz nesouvisejících epizod; pozornější čtení však ukáže, jak jsou jednotlivé kapitoly propojeny, tu jednou dvěma větami, tam několika slovy, jinde zrcadlením či variováním určitých motivů. Samotný příběh je pak přísně vystavěn na klasické dramatické struktuře, od expozice přes kolizi, krizi, peripetii až k závěrečné katastrofě.
Vedle celkové kompozice stojí za pozornost i hlas, jímž je příběh vyprávěn. Zprvu kolísá mezi první osobou plurálu (zastupující všechny tři bratry, přičemž je patrné, že za ně mluví ten nejmladší, který na rozdíl od nejstaršího Mannyho a prostředního Joela zůstává v celé knize anonymní) a první osobou singuláru. Ich-forma stále více převažuje, spolu s tím, jak se zprvu pevné pouto mezi bratry narušuje a vypravěč se cítí postupně izolovanější, až se v předposlední kapitole vyprávění v jakémsi zcizovacím efektu dokonce překlopí do er-formy (závěrečná symbolická koda, sestávající ze tří krátkých odstavců, je však už opět vyprávěna v první osobě). Takové narativní rozvržení by mohlo působit toporně či šablonovitě, nebýt toho, že Torres užívá vypravěčský hlas velice subtilně a že jeho prostřednictvím zobrazované děje nijak neinterpretuje a nevysvětluje, pouze je předvádí a pozoruje.
Sám spisovatel své vypravěčské ambice popsal v už citovaném rozhovoru pro Grantu takto: „Snažím se zachytit rytmus své vlastní zkušenosti, rytmus rodiny, radostný, kmenový jazyk bratrství, kadenci úžasu a strachu. Klíčem je pro mě hlas; obrazotvorný a vynalézavý hlas je pro mě důležitější než sebefantastičtější zápletka či sebeživější prostředí. Ať už budu psát o lidech na Marsu, nebo o svém dětství, můj cíl bude
vždycky stejný: poskládat správně slova, vyslovit zaklínadlo.“ Lze konstatovat, že se Justinu Torresovi v jeho prvotině tohle zaklínání daří: díky jeho literárnímu nadání a cizelérským schopnostem nabývá jeho „obrazotvorný a vynalézavý hlas“ hypnotického, až magického rytmu a dokáže čtenáře zcela okouzlit. I v próze existuje bílá a černá magie.
Petr Onufer