Vážení čtenáři,
byl jsem požádán, abych napsal něco o Edici technických pohádek, potažmo o sobě. Proč ne, jdeme na to.
Vše začalo před deseti lety, kdy jsme si čtyři kamarádi jen tak zvesela vyrazili starým žigulíkem do Stalingradu (vlastně nyní Volgogradu). Na Ukrajinu nás první den celníci ani nepustili – byli jsme moc vysmátí, chybělo nám pár „bumážek“ a působili jsme jako podezřelá parta. Druhý den jsme v autě seděli v pozoru, všechny papíry po ruce, a cesta mohla začít. Během čtrnáctidenního putování nás 34 krát zastavila policie, dvakrát nám reálně hrozilo zatčení a za úplatky jsme dali cca 9 000 Kč. Proč ale píšu zrovna o jízdě do Ruska? Protože jsem si během té cesty vytvořil vztah ke starým autům. Ten žigulík mě fascinoval, a to ani není žádný pořádný veterán. Jak pěkně plaval po silnici, jak v něm bylo všechno jednoduché a opravitelné. Po návratu jsem se rozhodl, že si koupím opravdového veterána.
Nepíšu moc rozvláčně? Asi jo. Vykecávám se tady a o tvorbě pohádek zatím ani slovo. Toto si ve svých knížkách nemohu dovolit, tam musí všechno fičet. Do padesáti stran je nutné nacpat postup stavby auta, letadla nebo motorky, nějaký příběh a občas malou legrácku. Navíc všude překáží spousta obrázků. To tady je místa habaděj, zde se to píše samo!
Postupně se vášnivá láska k veteránům překlopila v lásku platonickou. V cestě stály dvě překážky – zaprvé jsem neměl kde auto uložit a zadruhé to není úplně levný sport. Pak jsem ale u jednoho kluka uviděl starou Jawu kejvačku a bylo. Vždyť Jawa je veterán jako víno, to je jasný. Nač bych se mořil s nějakou drahou obludou, co zabere celou garáž. Seženu si jawičku! A sehnal jsem. Byl to krásný model, třistapadesátka, rok výroby 1957, problémy ale na sebe nenechaly dlouho čekat. Ukázalo se, že má křivý rám, hodně součástek není původních a odstín laku se mírně lišil od originálu. Tak začala moje první renovace. Po čtyřech měsících práce jsem se stal majitelem motorky, která se od té, kterou před padesáti lety vyrobili v továrně, lišila jen tím, že byla víc naleštěná. Mám ji dodneška, květinku,
už má najeto skoro 20 000 km. Vzápětí jsem pořídil a zrenovoval ještě jeden exemplář z roku 1967 pro moji odvážnou ženu a v létě jsme spolu vyrazili na osmidenní okružní cestu kolem naší krásné vlasti. Nebylo to špatné.
A pak mi jednoho dne moji milí rodiče věnovali garáž, kterou už nepoužívali. No vida, tak co kdybych ji něčím vyplnil. Sedím tak u Aukra a koukám na starou olezlou nepojízdnou Škodu Octavii z roku 1963. Oktávka, no nevím, taková tuctovka, kdyby to byla alespoň Felicie. Na druhou stranu jistou eleganci má a šla by krásně do série k motorkám. Dvacet tisíc korun? Už to stejně nestihnu, aukce končí za 5 minut, a navíc je až odněkud z Brna… „Dovolíš?“ ozvala se za mými zády moje žena, sedla si k počítači, napsala svoje heslo a přihodila 100 Kč. O dvě minuty později měla naše rodina nový vůz.
Teď to vypadá, jako kdybych žil jen cestováním a nakupováním veteránů. Tak to ale není. Většinu pracovního času trávím u počítače. Vidíte, teď tu zrovna taky sedím a píšu tento text. Psaním textů se ale neživím. Moje povolání je grafik, navrhuji knižní obálky pro jedno české nakladatelství odborné literatury.
Oktávka byla doma a bylo jasné, že toto bude jiná hra. Pronajal jsem si dílnu a během tří měsíců auto totálně rozebral. Celá renovace trvala rok a věřte mi, že to byla zábavička. Začal jsem si o hodně víc vážit starých fachmanů, bývalých automechaniků a vůbec starých lidí. Postupné sestavování auta byl pak přímo estetický zážitek. V knížce Jak si postavit auto je scéna, kde zvířátka nasazují karoserii na podvozek. Přesně tak jsme karoserii v osmi lidech montovali i u mě v dílně. O rok později jsme spolu se ženou vyrazili na testovací jízdu po okreskách do Monte Carla. V alpských průsmycích se nám jednookruhové brzdy pěkně staraly o stálý přísun adrenalinu do žil, zkrátka pohodička. Za celou cestu tam a zpět jsme nezaznamenali ani náznak poruchy. Made in Czechoslovakia.
Shodou okolností v tom samém roce, kdy jsem renovoval auto, jsem také získal zakázku pro jedno nakladatelství, které se zaměřuje na vydávání knih do zahraničí. Tentokrát to však nebyla obálka, nýbrž ilustrace do vnitřku knihy. Ale ouvej, to je špatně placená práce, alespoň pro mě. Asi se s tím kreslením moc babrám. Přece ale nebudu nic fušovat, to není můj styl. Na druhou stranu, ilustrace mě docela baví, tak co s tím? Na to, abych se živil jen ilustracemi, mám moc drahé koníčky. A pak mě napadlo, že zkusím navrhnout nakladateli, aby mi vydal knížku, kterou nakreslím a vymyslím celou sám. Zkusil bych vysvětlit dětskému čtenáři, jak funguje auto. Zrovna jedno renovuju a vím o každé šroubku. Navíc, ač je to trochu nezvyklé, nejsem vystudovaný grafik, ale strojní inženýr, což se mi teď zrovna hodí jako argument. Dobře, chlapče, dej se do práce.
Všimli jste si, že se moc nezmiňuji o dětech? No jo, přiznávám, že nejsem ten typ hodného strýčka, který sedí na zápraží obklopen drobotinou a něco jí laskavě vypráví. Moc dětí v okolí ani nemám, ty moje už vyrostly a na vnuky je ještě brzo. Pár kámošů do toho praštilo pozdě, kolem nich se nějaké ty děti motají. Je to prima, nic proti tomu nemám. Alespoň nám v létě můžou točit pivo.
Dal jsem se tedy do práce na knize, pěkně se mi to rozjelo a poslal jsem nakladateli na ukázku prvních pár stránek. Jak už to tak chodí, hned se vyskytl problém. Proč je tam ta beletrie? Vždyť to měla být naučná kniha, toto je jakási kombinace, na to nemají knihkupci ani regál. Kamaráde, tohle v zahraničí neprodáme. Sakra. Takový pěkný příběh se mi tam začal vinout, takové jsem si vymodeloval pěkné hrdiny, to je mám jako zabít? Jsem grafik, ten musí respektovat přání zákazníka, i když s jeho názorem nesouhlasí. Zde se mi ale nechce ustupovat, tentokrát musím najít jiné řešení. Tak jo, zahraničí nemá nohy, to počká, knihu vydám zatím jen v Česku vlastním nákladem a uvidíme. Najednou se nemusím s nikým dohadovat, no paráda, například taková ušmudlaná a barevně nevýrazná obálka by těžko prošla redakčním kolečkem. Vyberu si tu nejlepší tiskárnu, ten nejlepší papír a žádné kompromisy. Půjdu do toho s plnou parádou a uvidím co na to neviditelná ruka trhu.
Už jsme skoro na konci. Konečně se dostávám k tomu hlavnímu důvodu, proč tento traktát sepisuju.
Rád bych totiž Vám, čtenářům, poděkoval za to, že máte o moje knihy zájem a že si je kupujete. Dává mi to sílu zvednout se z pohovky a bojovat s prázdným papírem, který leží přede mnou na stole. Tak tedy, děkuji Vám.
Váš
Martin Sodomka