Jak vzniká pohlaví

Pokud si realitu představíme jako plachtu stanu nataženou na konstrukci skládající se z pojmů, navyklého myšlení a idejí, potom kniha Judith Butlerové zasáhla jeden z jeho základních pilířů, nosné trubky. Úder je natolik silný, že se stan chvěje, látka se vlní a přichází o všem velmi dobře známý tvar. Před našima očima pak získává tvar nový, na který si musíme zvyknout a kvůli kterému musíme revidovat všechno, co je samozřejmé, všechno, co je stabilní a co jsme si už osvojili. Nevadí — právě tak působí všechny významné knihy.

Kniha Gender Trouble, kterou Butlerová napsala v roce 1990, v nedávných letech inspirovala nejen svým feminismem, ale i myšlením.

Při veškeré své odvaze a neústupnosti je Gender Trouble dítětem své doby — umíněně se vyptává, co znamená „reálný“. Už to není jen problém, o který se zajímají filozofové zavření ve svých pracovnách, je to neklid, který dávno přesahuje univerzitní knihovny, aby drásal rozum obyčejných lidí, stále častěji se vyskytuje ve filmech a v populární literatuře. Spolu s hrdiny knihy máme pocit, že za vším, co je dané a na první pohled zřejmé, se možná skrývá něco jiného; nesmíme věřit tomu, co se objevuje na povrchu a svádí reálností. Dnes by to byla naivní přímočarost. Motiv nedůvěry vůči tomu, co je „reálné“, už dnes najdeme u mnoha autorů, od spisovatelů typu Dana Browna, kteří zpochybňují jakýkoli malý detail všeobecně známého příběhu a vyvozují z oné nedůvěry nový, zcela nečekaný význam, až po autory Matrixu, kteří nařizují svým hrdinům odhalovat bolestivou a zároveň osvobozující pravdu, že to, co znají jako skutečnost, je falešné a vykonstruované. Pojem matrix, který se díky tomuto filmu vrátil do všeobecného povědomí, velmi dobře zachycuje výchozí bod Judith Butlerové.

Judith Butlerová totiž s velkou nedůvěrou přistupuje k osvícenskému předpokladu existence stálého, stabilního „já“ a stálé totožnosti jednotlivce. Naproti tomu se prostřednictvím těchto pojmů snaží proniknout k již existujícím mechanismům konstrukce. Domnívá se, že mechanismus je politický, že má vždy souvislost s mocí. Tam, kde se objevila tendence k jasnému, výraznému vymezování subjektu (stejně „já“ i „my“), tam je okamžitě vše, co nelze definovat, vyloučeno. „Já“ a „my“ jsou iluzorní konstrukce, fantomy, které popírají jakékoli vnitřní pnutí.

Butlerová je především feministickou filozofkou, proto se její úvahy týkají hlavně žen jako kolektivního subjektu, onoho skupinového „my“, které podle jejího tvrzení vzniká pouze vyloučením ze skupiny, již má reprezentovat. Co se tedy skrývá pod pojmy „ženy“ a „ženskost“? Co se nachází v onom souboru a co určuje tuto vlastnost? A co to vůbec znamená „žena“ a „muž“?

Podívejme se na film Hra na pláč Neila Jordana, ve kterém se muž zamiluje do ženy. O svých pocitech nepochybuje, stejně tak jako nepochybuje o tom, že objekt jeho touhy je žena, protože vypadá jako žena. Ukazuje se však, že povrchní dojem je mylný a milovaný objekt je — muž. Náš hrdina „se zamiloval do ženy“, a přestože zjistí, že objekt jeho touhy není žena, jeho láska nemizí. Můžeme se tedy směle zeptat, jestli je heterosexuál, nebo homosexuál. Je možné, že i přes popření vidí v onom muži nadále ženu a ona „mužnost“ mu vůbec nevadí? A třeba je to právě naopak — miluje muže, protože je gay, a nevědomky si vybral někoho, kdo je, co se týče pohlaví, dvojznačný, předpokládá a anticipuje muže skrytého v ženské skořápce? A je možné, že se zamiloval právě do takového, a ne jiného člověka, lidské bytosti, a že její pohlaví je pro něj druhořadé? Už jenom fakt, že si klademe tyto otázky, nám ukazuje pochybnosti, v nichž se mohou ocitnout dvě binární a jednoduché kategorie. Jak hluboko v nás je tedy ona „ženskost“ a „mužskost“? Existuje nějaký základ, hlubina, ve které se nachází ono „skutečné“ pohlaví? A na jaké úrovni toto dělení probíhá? Jsme složeni z vrstev jako cibule, naše podstata se nachází právě tam, pod všemi těmi vrstvami? Nebo jsme spíše variacemi všech těchto realizací současně?

Butlerová tvrdí, že když vidíme ženu oblečenou jako muže a muže oblečeného jako ženu, pak to, čeho si všimneme jako prvního, považujeme za pravdivé, bereme to jako důkaz pohlaví, protože veškerá dvojznačnost je pro naši mysl problematická. Náš rozum nemá rád dvojznačnosti, na což psychologové přišli už na začátku minulého století. Mysl lpí na jakémkoli matrixu, který by mu pomohl uspořádat a ustálit mnohovýznamový, fragmentární svět. Tímto způsobem vzniká pohlaví.

Butlerová tedy zpochybňuje pojem souvislého a jednolitého subjektu feminismu a také odmítá kategorii „ženskosti“ jako iluzi podřízenou zájmům moci. Zároveň naznačuje, že způsob vyjádření definice tohoto subjektu určuje, jak budou podány jeho politické zájmy.

V Polsku jsme měli možnost zabývat se takto zformulovaným problémem během volební kampaně v roce 2007, kdy se nově vzniklá Strana žen přihlásila ke kategorii „ženy“ jako k politickému subjektu, který také chce být u moci. Brzy se však ukázalo, že toto sebepojetí vyloučilo všechno, co se v této kategorii nenacházelo. Strana žen uznala, že její zájmy spočívají v mateřství a rodině, a v tomto duchu byly zformulovány její hlavní politické požadavky. Nezaujala jasný postoj k potratům, protože takto vymezená „žena“ projevuje určitou emancipační snahu, avšak umisťuje ji do kontextu falocentricky orientované patriarchální společnosti, jejíž normy akceptuje. Na jednom z volebních shromáždění bylo oznámeno, že Stranu žen nezajímají problémy leseb (jakožto druhu ne-žen ve vztahu k definici). Žena je tedy tím, čím může být v despotické společnosti, kde vládnou muži a kde jsou právě jejich zájmy reprezentovány.

Revoluční přístup Butlerové tkví v tom, že se zaměřuje na to, co se zdá být naprosto očividné a nepodléhá žádné diskusi — že lidé jsou vždy buď ženou, nebo mužem, mužského, nebo ženského rodu. Na rozdíl od toho, co tvrdí tradiční feminismus, pohlaví není společensky vykonstruované (gender). Pro Butlerovou je pohlaví typem performance. Pohlaví je něco, co neustále vytváříme, co vykonáváme v každodenním životě, a totožnost subjektu je vždy performativní, vzniká opakováním normativních gest, a proto podléhá variacím a je nestabilní. Zdá se, že pohlaví je tudíž, stejně jako totožnost „já“, souborem znaků. Neustálé hraní druhové show vede k jeho upevnění a nakonec vzniká dojem, že pohlaví bylo vždy něčím daným, neutrálním, očividným. Ve filozofickém smyslu se stává esencí.

Gender Trouble je pochopitelně knihou feministickou, odhalující barevnější, hlubší a složitější tvář feminismu. Feminismus je ve své podstatě pokus o úplně nový a svěží pohled na celou skutečnost, nejen na oblast, která se týká žen. Takto chápaný by měl přehodnotit základní myšlenkové postuláty, které způsobily, že vyloučení a nerovnost vnímáme, jako by byly „přirozené“, přestáváme se jim divit a už si jich vůbec nevšímáme. Feminismus se stává filozofií všech elementů, které nespadají do definice všeho neustále se sebeurčujícího, a setrvává u vlády nad subjektem.

Dekonstrukce kategorie „ženskosti“ jí umožňuje vzniknout úplně novým způsobem. Stává se kategorií otevřenou, různorodou, mnohotvárnou. Je to něco jako druh amorfního společenství, církve těch, kteří se ocitli mimo rámec privilegované „mužnosti“. Takto chápaný feminismus musí pečovat o svou speciální funkci, která spočívá v odmítání všeho, co je ohraničené, vymezené, strukturované a zatížené společenským statem quo. Feministická praxe se tak stává revoluční akcí, protože se staví proti tomu, co je obvyklé. Neustále opakuje své „ne“ a „to není ono“ a také používá převratnou strategii, která exponuje iluzornost genderové identity a odhaluje její „fantazmatický status“, tak jak to činí queer. Parodií by pak bylo to, co nejlépe dekonstruuje existující kategorii „ženy“.

Judith Butlerová rovněž kriticky pohlíží na tradiční psychoanalýzu, která více než jakákoli jiná myšlenka podporuje patriarchální řád věcí, a kritizuje její „velký příběh“. Za prvé snižuje význam utopické prvotní jednoty pohlaví a její pozdější bolestné diferenciace; za druhé zpochybňuje psychoanalytické paradigma rodiny tvořené matkou, otcem a dětmi. Říká, abychom se zamysleli nad tím, jak by tento dobře známý příběh fungoval v obvyklé situaci, kdy nemáme otce nebo matku nebo kdy nás vychovala babička či dědeček. A co když nás vychovávají rodiče stejného pohlaví? A co když se naše rodina skládá z mnoha členů, jak je tomu v komunitách nebo v náboženských sektách? Tímto způsobem se snaží dokázat, že freudovská psychoanalýza (ale také většina jiných psychologických škol, které z ní vycházejí) upřednostňuje jeden vzor formování pohlavní identity. Ve skutečnosti je situace, jak víme, o hodně složitější, takže totožnost vůbec nemusí být souvislým sjednoceným celkem, ale je spíše nesouvislým procesem, plným variací a verzí.

Dopady takto chápaného pohlaví jsou velmi důležité. Jestliže žena neexistuje, jestliže je pouze prázdným znakem, jak máme chápat emancipační snahy feminismu — koho a od čeho má feminismus osvobozovat, pokud je předmět osvobození vykreslen tak neostře a podezřele?

Knihu Judith Butlerové okamžitě po vydání ostře kritizovaly také feministky. Vytýkaly jí, že zahlcuje svou teorii postmodernistickými koncepcemi subjektu, že izoluje feministické teorie od praxe a oslabuje emancipační potenciál. Poukazovaly na to, že ženy v dějinách byly tak notoricky zbavovány uznání vlastní subjektivity, autonomie a schopnosti jednat, že by teď bylo nebezpečným paradoxem připojit se k postmodernistickému šílenství dekonstrukce všech těch pro feminismus tak důležitých pojmů.

Kniha Judith Butlerové je četbou fascinující a inspirující zároveň. Občas nás poněkud brutálně vytrhává z tradičních myšlenkových pout a energicky postrkuje vpřed. Vždyť žijeme v zemi, kde se jen obtížně prosazuje uvažování v kategoriích biologického a kulturního pohlaví, kde se dobře daří boží aritmetice: existují dvě pohlaví a jedna pravda. V každých novinách najdeme příběh o tom, co je „přirozené“ a co ne, co je „v souladu s přírodou“ a co je deviace a patologie. Gender Trouble požaduje, abychom šli dál, do oblastí, v nichž by se praktická aplikace závěrů obsažených v knize stala skutečnou revolucí — morální, společenskou a civilizační.

Tradicionalisté se však zatím nemusejí ničeho obávat, stoupenci starých dobrých časů, v nichž mají všichni své místo přisouzené přírodou a všichni nevyhranění patří na okraj společnosti, nemusejí mít strach. Četbou této knihy ověřujeme její ideje ve vlastní představivosti. Pokusme se představit si, jak by vypadal svět, kdyby se myšlenky Judith Butlerové naplnily. Kdo ví, zda by to nezpůsobilo stejně převratné změny jako Koperníkovo učení. Zatím nás Butlerová učí, jak zpochybňovat nejsamozřejmější paradigmata. To byl vždy tvůrčí proces. Stačí, když si začneme dávat pozor na matrix jazyka, prázdnotu pojmů a vlastní myšlenková dogmata.