Absolutně nejhorší okamžik mého života (tedy do té doby)
Jednoduchý plánek našeho domu: dveře hlavního vchodu se otevírají do chodby, z níž vedou troje další. Jedny na konci chodby jsou od jídelny. Ty nalevo pod schody jsou od malé toalety. Je to můj oblíbenější ze dvou záchodů, protože ho nepoužívá Ste. To znamená, že u umyvadla nestojí žádné nádobky s gelem na vlasy, na koberci nejsou lepkavé skvrny od dámského líčidla, kterým si maskuje uhry, a odpad není ucpaný vousy poté, co si zastřihává bradku. Na pravé straně chodby jsou dveře do předního pokoje, které jsou naprosto vždycky otevřené.

Dnes byly zavřené. To bylo další znamení, že všechno není úplně v pořádku. Kdybych neměl mozek plný myšlenek na to, jak se někde líbá s Lucy Kingovou, určitě bych si uvědomil, že
něco nehraje. „Můžu se jít mrknout na tu knihu?“ zeptal se Paul, který už stačil odkopnout boty, vybíhal nahoru a bral přitom tři schody najednou. Podíval jsem se na zavřené dveře do obýváku. Zevnitř se ozývaly tlumené hlasy. Se zmateným výrazem jsem vzal za kliku a otevřel. Nechci pořád rozebírat Paulovu nadváhu, ale minulý měsíc dostal od doktora rozpis cvičení a nepokusil se o jediný cvik ze seznamu. Myslím, že doktor měl schovat štos lehce neslušných kreseb do posledního patra paneláku. Paul by pak každý den vyběhl bez sebemenšího zaváhání třicet pater. Na to, co jsem uviděl, jsem nebyl připraven.

V pokoji byli máma s tátou. Máma seděla. Táta stál a naléval mámě čaj z konvičky. Oba byli nazí. Nazí. Svlečení. Úplně nahatí. Neměli na sobě jedinou nit. Vystavovali na odiv úplně všechno. Všude jen růžové faldy a holá kůže jako vánoční krocan s krůtou. Zplihlé části volně visely. Pohyblivé se pohupovaly. Všude vykukovaly trsy chlupů. Vystoupliny, vybouleniny a povislé zadky se třásly jako huspenina a ti dva na mě civěli s otevřenou pusou. Tátovo pivní břicho a konvička s čajem naštěstí zakrývaly pohled na máminu ehm-ehm.
Bylo to nechutné. Odporné. Divné. Nepopsatelně děsivé. Ještě nikdy jsem je neviděl svlečené. Vypadali jako párek špatně oholených šimpanzů. Jeden pohled na jejich spodní prádlo na prádelní šňůře a už se mi dělá špatně. Bylo to absurdní. Myslel jsem, že se mi rozskočí hlava. Zaslechl jsem šplouchání. Mámin šálek přetékal. Otec vyjekl a uskočil dozadu, přičemž se mu všechno divoce rozhoupalo a vařící čaj mu vyšplíchl na nohu. V tu chvíli jsem si všiml, že má na nohou ponožky. V rámci všeho, co se tam dělo, mi to připadalo velmi podivné. „Michaeli, vysvětlím ti to,“ řekla máma a vstala. Mohu vás ujistit, že tohle jsem opravdu vidět nechtěl. Úplně mě to vykolejilo. Nečekal jsem, že se pohne nebo promluví, a rozhodně jsem netoužil vidět to, co se mi v tu chvíli šklebilo do tváře. V koutku duše jsem doufal, že to ve skutečnosti nejsou rodiče, ale jen dvě voskové figuríny, které někdo ještě nestačil obléct. Od toho okamžiku se mi všechny vzpomínky slily v jednu rozmazanou skvrnu. Matně si vzpomínám, jak ke mně máma vykročila a jak mi přitom vyschlo v krku. Jak jsem si zakryl oči. Jak jsem měl co dělat, abych nezaječel. Jak jsem uháněl po schodech nahoru s mámou v patách. Jak jsem vpadl do své ložnice a snažil se popadnout dech. Jak Paul civěl s otevřenou pusou na obrázky v mojí knize o dospívání. A jak jsem sebou plácl na podlahu. Pak všechno zčernalo.