V somnambulně vidoucích verších Marie Jehličkové poznáváme svět rašící někde mezi mátoživým žitím, sněním a jaksi mimoděčným mřením jejího tvůčího, mnohdy v textech probublávajícího „já“. Dekadentně metafyzické básně balancují tu na laně všedního a magického, tu na okraji propasti šílení z nepoznatelného: vše-tvárné zřídlo imaginace je totiž...