(...) Durychův lítý boj s poetistickým hédonismem, materialismem proletářského umění či křečovitou apokalyptičností expresionismu se může dnes zdát poněkud zapšklý a směšný, jeho nesmiřitelná kritika "vládnoucích" uměleckých směrů 20. a 30. let však není zdaleka tak nemístná a nespravedlivá, jak by se mohlo na první pohled zdát.