(...) Walkerové antiliterární hrdinka neznamená, že pohled na ni by byl méně literární; naopak má obecně silnější dopad a dokazuje, že lesk a bídu etnických menšin lze pojmenovat umělecky krásně i bez pomoci čaromocných lidových mýtů a rituálních lektvarů. Možná proto, že autorka cítí rozdíl mezi středoproudovým feminismem a svým "womanismem" jako nuanci mezi levandulovou a nachovou barvou. Pokud je tedy formálně obnažená a syrově krásná korespondenční studie Alice Walkerové něčím svůdně nachová, pak tím, že tahle barva se míchá nejen z blues, ale hlavně z pořádné porce černé.