(...) Tím, jak se Potok pokouší skloubit či naopak kontrastovat pohled víry s pohledem vědy, tedy judaismus se zastřešující kulturou západního světského humanismu, patrně neuspokojí ani určité teology, kteří by chtěli vidět takzvané svaté dějiny (německým termínem Heilgeschichte) jako daný souhrn událostí, jež jsou vůči vnějším vlivům imunní. Jak se totiž Potok opakovaně vyjádřil ve svých přednáškách, je důležité střetávat se s myšlenkami pocházejícími mimo vaši kulturu, ale ne se jimi nechat zahltit - přičemž byste měli zůstat ukotveni v kultuře, z níž pocházíte, a se světem se setkávat na bázi znalosti a odpovědnosti, nikoli ignorance.

(...) Chaim Potok dějiny svého národa spíše vypráví, než po profesorsku vykládá, v jeho stylu se setkávají důvěrnost a faktografická hutnost. Je to velké dobrodružství, které se občas ztrácí a pak zase objevuje v detailně zachycených kulisách civilizací. Starověký Sumer, Egypt a později antické Řecko a Řím a vývoj islámu a křesťanství, to všechno jsou epochy, které líčí Potok nadmíru plasticky, od popisu společenské organizace, náboženských obřadů až po jídelníček. (...) Pravda, čím více se Potok blíží k novověku, tím je už jeho vypravěčský záběr užší (až nakonec tragické 20. století vyřizuje posledními patnácti stranami). S o to větším obdivem se pak vracíme zpátky k bohatě zpracovaným dobám o starověku a částečně středověku. Potokovo Putování je o dějinách Židů, ale zdaleka nejen o nich.