(...) Binarovy prózy jsou vlastně básněmi, psanými na asociativním principu. (...) Světlo, jeho proměny, zvuky, zejména sykot, syčení, barvy a ptáci jsou konstantami Binarovy básně, která, myslím, má svůj vrchol v sugestivním líčení cesty po rumunském pobřeží do Histrie, ono bloudění v písečném labyrintu a takřka v camusovském žáru, samozřejmě s podtextem smrti, se stálým podtextem pomíjivosti. (...) Přesto, že kniha vychází tak dlouho po svém napsání, je osobitým a nepominutelným přínosem, úchvatným básnickým vyprávěním, novou hodnotou v kontextu současné literatury.