Norské dřevo

Tuto knihu mi doproučil jeden kámoš. Z recenzí mi přišla zvláštní a moc se mi do ní nechtělo, ale nakonec jsem ji sehnala v knihovně a nelituju toho.
Norské drévo vypráví o Tóruovi Watanabeovi, studentu vysoké školy v Tokiu, který prožívá trable dospívání, ale i větší trable spojené s láskou a smrtí. Miluje svojí dlouholetou kamarádku Naoko, která se však nezvpamatovala z předčasné smrti své lásky Kizukiho. V Tóruově životě se ale objeví další dvka Midori, do které se zamiluje. Teď se Tóru musí rozhodnout mezi psichcky nemocnou dívkou, kterou miluje a ona ho potřebuje, ale nejspíš ho nemá ráda a mezi zdravou dívkou, která je sice bláznivá ale jinak naprosto skvělá.
Norské dřevo je velmi zvláštní kniha. Je skvělě napsaná a v určitých chvílích se čte jedna báseň. Na můj vkus je v ní ale moc sexu. Jakoby mladí nedělali nic jiného. A pak mě napadá, že s tím má možná problém sám spisovatel. Postupem příběhu ale naštěstí někdo Tóruovi otevře oči.
Knihu vřele doporučuji. Je to zajímavý romantický a tragický příběh, který kazí pouze veliké množství, podle mě zbytečného, sexu.

Nevím, čím to je, ale já se s nadšenými názory většiny recenzentů neshoduji. Četla jsem docela dost knížek, a tohle je pro mě naprostý průměr. Není to špatně napsané, aby mě to donutilo knihu odložit, ale zkrátka a dobře se nudím.

Skoro u každé knihy tu někdo píše, že je nejlepší ze všech. Někteří to píší dokonce u každé knihy, kterou zrovna dočetli. Ale tahle je opravdu jedna z nejlepších, naprosto si jí vypálíte do paměti a každou stránku si vychutnáte. Škoda, že nebyla delší, ale v tom nejlepším se má přece přestat.

Norské dřevo je prvním románem Haruki Murakamiho, který v Čechách vyšel, já jsem ho však četla až po Na jih od hranic, na západ od slunce a po Kafkovi na pobřeží. Vůbec nepochybuji o tom, že musel při svém vydání způsobit naprostou bombu, já však začínám mít trošku pocit, že Murakamiho knihy jsou vlastně stále stejné. O hledání, o cestě na jejímž konci přichází smíření a pochopení, že žít se prostě musí a je potřeba najít si své místo. Jsou čtivé, úžasné, naprosto vás pohltí, ale vlastně se opakují.

Já se nestačím divit, proč spisovatelův talent nevpadl do tohoto světa o mnoho dříve. Kdyby tomu tak bylo, už dávno bych nebyl součástí světa, v němž je skutečnost a reálie natolik krutá, že se člověku nedostane ani to, na co má z přirozenosti právo. V knihách H. Murakamiho ty postavičky vždy dosáhnou toho, čeho opravdu chtějí. Pokud čtenář četl knihy opravdu důkladně a nehltal je jako detektivku, mohl poznat, že i po několika neúspěších se postavám opravdu dostalo to, co zpola chtěly, co si přály, co si zpola zasloužily. Texty tohoto japonského spisovatele umí zkrášlit tento svět, ale i dostat z tohoto světa, do světa, kde není vlastní bolest člověka, ale jako by člověk měl roli jakéhosi soudce nad vším tím, co chce autor svými skvělými romány dát světu a jeho lidem.