(...) Klaus Bergdolt shrnuje dobové představy o charakteru epidemie a sleduje její šíření z východní Evropy na západ; následně se zaměřuje na specifické jevy přímo či nepřímo souvisící s morovou hrozbou, kupříkladu na procesí flagelantů, protižidovské pogromy, počínání duchovních, dobové pojetí lékařské etiky, ohlasy moru ve výtvarném umění a v literatuře, a především na "krizi mentality" ve čtyřicátých letech čtrnáctého století. I když autor zdůrazňuje, že "v žádném případě nechce sklouznout do psychologické interpretace dějin", patří právě kapitola o mentalitě a o dopadu moru na myšlenkový svět pozdně středověkého člověka k nejpřínosnějším pasážím. (...) Kdo očekává neotřelý ponor do mentality pozdně středověkého člověka konfrontovaného s traumatem všudypřítomné smrti, bude nejspíše zklamán. Kdo očekává faktograficky pojatý přehled akceptující současné historicko antropologické postupy jen ve velmi střídmé míře, bude spokojen.