(...) Mrazivou pointou monologu rozšafného kouče je pak pokus o srovnání dvou životních situací, jimž je společná nutnost "někoho sejmout". Vtip je v tom, že klást rovnítko mezi fotbalový faul a střelbu pohraničníka po prchajících spoluobčanech lze jen se značnou dávkou morální otrlosti.

(...) Ambice knihy však svět vymezený bílými lajnami výrazně přesahují. Jak připomíná v úvodu překladatel Tomáš Kafka, monolog hlavního hrdiny reaguje na výzvu někdejšího prezidenta von Weizsäckera, aby si obyvatelé sjednoceného Německa vypravovali své životní osudy a nalezli pro sebe více porozumění. V tomto ohledu můžeme Němcům Brussiga (narozen 1965 ve východním Berlíně) jen závidět: propojit tak oblíbené téma s tak nepopulární, bolestnou sebereflexí se u nás zatím nikomu nepodařilo.

(...) Ani v monologu bezejmenného a bezvýznamného fotbalového trenéra Thomas Brussig neopouští moderní německé dějiny. Opět ironicky až sarkasticky nechá o sebe narážet anonymní, neprůhlednou historickou "nutnost" s osudy pěšáků - ponižovaných, vláčených, zneužívaných, vesměs bázlivých a otupělých. (...) Život až po chlapy se nachází na pomezí i v tom smyslu, že osciluje mezi tragédií i komedií. Tupost trenérových vývodů má rozměr legrace někdy až absolutní ("Ženy a fotbal jsou vůbec temná kapitola. Nic proti ženám ze mě nedostanete, přesto není fotbal nic pro ženy."), ale zatraceně často je to zároveň humor, při němž běhá mráz po zádech. A konečně Život až po chlapy se pohybuje na pomezí i umělecky: mezi rozvitou anekdotou a velkou metaforou.