Dějiny starověkého Egypta

Před necelým rokem vyšla v pražském nakladatelství BB art, jedna zmála monografií k dějinám starověkého Egypta shrnující jeho dějiny v ucelené podobě, tj. od prehistorie až k době římské, včetně nových náhledů na některé události a jevy tohoto období. Egyptologem, který se zhostil této náročné práce, byl britský historik Ian Shaw z Liverpoolské univerzity, jehož hlavním výzkumným tématem je vojenství, technologický vývoj, urbanismus a egyptská společnost. V 80. letech se podílel na výzkumu města Amarna ve středním Egyptě a dále na bádání starověkých egyptských lomů v lokalitách Hatnúb, Wádí Maghára. Nyní se zabývá zkoumáním hřbitovů ve Fajjúmské oáze. Shaw není jediným autorem „Dějiny“, pro tak náročný úkol si přibral spoluautory, odborníky na jednotlivá období starověkého Egypta. Nebudu se zde zaobírat každé autorem publikace, ale zmíním jednoho z nich, českého egyptologa a emigranta Jaromíra Málka z Griffith Institute v Oxfordu. Jaromír Málek je u nás velice neznámým egyptologem. Když jsem hledal o něm informace ve slovníku český egyptologů (Kdo byl kdo - čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha: Libri, 1999), našel jsem jen reprezentační výběr, z přeložených prací (kromě recenzované knihy) pouze Svět starého Egypta: kulturní atlas. Málkovou kapitolou, v „Dějiny“, je Stará říše, ale o té a dalších kapitolách se zmíním později. V předmluvě Ian Shaw programově charakterizuje zaměření „Dějiny“ na společensko- hospodářský vývoj, na průběh náboženských a ideologických změn a trendů odrážejících se materiální kultuře, např. v architektuře, v postupech mumifikace a v keramice, ale nezapomíná také na dějiny politické. Tato kniha chce navázat na knihu Alana Gardinera Egypt of the Pharaons z roku 1961, která podle něho představovala nový detailní pohled na egyptské dějiny. Gardinerova studie byla zaměřena především na činy králů a vysokých úředníků, tedy na politické dějiny starého Egypta. Nyní bych se chtěl vrátit k samotnému obsahu „Dějiny“. Ian Shaw v první kapitole mapuje časový sled egyptských dějin a je jakýmsi úvodem do samotné publikace, snažící se vysvětlit jednotlivé chronologické termíny a metody. Dále se zabývá seznamy králů, jednoho z nejdůležitější historických pramenů k určení dobové posloupnosti starého Egypta, u nich poukazuje nejen na dějepisecký význam, ale spíše že souvisí s uctíváním předků (str. 21-26). Další dvě kapitol pojednávají o prehistorickém období (S. Hendrickx a P. Vermeersch) a období Nakádské kultury (B. Midant-Reynesová). Ve druhé z těchto studií je zajímavé sledovat vzájemné styky Nakáda II (Horní Egypt) a „Severních kultur“ (Maadí), završené asimilací Maadí jižní kulturou (str. 73-76), dále vznikem kultury Nakáda III. a prvního sjednocení Egypta. Nato navazuje kapitola K. A. Bardové, Vznik egyptského státu. Bardová poukazuje na ústup svébytné hmotné kultury Dolního Egypta nahrazením kulturou nakádskou, toto bylo někdy interpretováno jako doklad sjednocení Egypta, relativizuje – a nepřepokládá, že změny hmotné kultury odráží politickou jednotu, ale „lze je vysvětlit působením řady socio-ekonomických činitelů“ (str. 79). Poukazuje, že v době Archaické, existovalo několik center bojujících o moc v Horním Egyptě, ze kterých vyšlo vítězně město Abydos s centrem kultů mrtvých panovníků a jeho „spojence“, města Hierakonpoli. Dále vyvrací hypotézy o cizím zásahu jiné kultury, jež do Egypta pronikla a „nastartovala“ egyptskou civilizaci. „Tato domněnka však stojí v příkrém rozporu s doklady o předdynastických kulturách.“ (str. 81). Ve své části knihy se dále pozastavuje nad utvářením organizovaného státu a složek, v dokladech materiální kultury. Vychází hlavně z královských hrobek v Abydu a hrobek vysokých hodnostářů v severní Sakkáře (str. 85-92). Málek ve své kapitole Stará říše, podobně jako Bardová, poukazuje na stavební monumenty krále Džosera, jako znak dovršené diferenciace egyptské společnosti a především kultu krále. „V průběhu dalších dvou století byl tento přístup doveden až na samu mez únosnosti a stal se tak mocným katalyzátorem rozvoje egyptské společnosti“ (str. 108). Konec Staré říše Málek vidí v základech samotného systému, v královské ideologii. Především v hospodářském oslabování královské pozice: „systém odměňování „ex officio“ již nemohl uspokojivě fungovat a fiskální systém byl zřejmě na pokraji krachu“ (str. 132) a některé úřady se stávaly dědičnými. Příchod Přechodného období předznamenalo vzrůstající moc krajských (nomu) vládců. Málek dále předkládá domněnku, že ke krizi přispěly klimatické změny a nízké nilské záplavy. S. Seidlmayer, autor kapitoly První přechodná doba, naopak polemizuje se zastánci klimatických změn - s Málkem - zdali hrály tak velkou úlohu pro konec Staré říše. Nepopírá nízké záplavy a hladomory, které jsou často zmiňovány v textech z Přechodného období, avšak z dostupných údajů vyplývá, že suché podnebí, které vystřídalo období častých dešťů, nastalo už v době Staré říše a přispělo tak, podle něj, k přizpůsobení hospodářství na nízké záplavy. Seidlmayer si proto klade otázku, proč hladomor hrál tak důležitou roli právě v Přechodné době (str. 145). Proč tomu tak bylo, vysvětluje na biografických nápisech (str. 144) místního vládce. „Během První přechodné doby se krize očividně staly společenské významným kontextem, na jehož pozadí mohla být legitimizována jak osobní moc, tak společenská závislost, a tento postřeh může pomoci vysvětlit, proč bylo pro místní velmože téma hladu a podpory v té době tak důležité“ (str. 146). S tématem ochránce prostého lidu a sociálního „zajištění“ se můžeme setkat i v dalších etapách dějin – např. ve středověké ideologii feudální panovníka – ale i dnes, avšak v pejorativní formě, tzv. populismem. Seidlmayerova kapitola je jednou z nejpovedenějších, přinášející pro mě plno nových poznatků a pohledů nejenom o Prvním přechodném období, ale i o dalších přechodných dobách, často stojící ve stínu Říší. Tradičně jsou vykládány za společenský a kulturní úpadek Egypta. První přechodné období charakterizuje Seidlmayer jako dobu, kdy se kultura vysokých hodnostářů (vládnoucí vrstvy) rozvíjí a reprodukuje v masové podobě obohacenou o regionální prvky. Kapitola Renesance Střední říše, od australské egyptoložky G. Callenderová je připodobňována k renesanci rané novověké Evropy. Podobně jako novověká Evropa navazovala na antickou tradici, tak Střední říše na období 3., 4. a 5. dynastie, přerušené První přechodnou dobou (analogie ze středověkem a jeho chápání v renesanční kultuře). I když používání analogií v historickém bádání někdy bývá zavádějící a ošemetné (viz. používání historických analogií v současné české politice), ale pro představení charakteristických znaků tohoto období by se dalo říci, že autorka užila výstižné a zajímavé pří podoby. Střední říše je pro ni: „obdobím, kdy umění, architektura a náboženství dosáhly nových vrcholů, byl to však především doba důvěry v psaní, bezpochyby povzbuzené růstem „střední třídy“ a písařské vrstvy“ (str. 198). Dále poukazuje na lidské rozměry kultury Střední říše: „věnována pečlivá a vytříbená pozornost detailům při vytváření i těch nejmenších předmětů denní potřeby a ozdob“ (str. 199). Další důkazem prosakování „lidskosti“ do egyptské kultury je pro ni vývoj egyptské literatury a hlavně postava Sinuheta (jeho stesk po domově), postava tak cizí literatuře Staré říše. Druhé přechodné období, je podobně jako První přechodné, typické svou politickou roztříštěností do několika center, proto autorka J. Bourriauová rezignuje na souvislé vyprávění, pro ni je „lepší ho pojmout jako popis význačných událostí v hlavních oblastech Egypta od severu na jih“ (str. 201). V tomto období dějin starého Egypta, doby „nikdy“ nekončících bojů o moc mezi různými vládci, vstupuje, podle Bourriauové, do popředí královské ideologie pozice panovníka válečníka, a válečné motivy. Na konci své kapitoly se zabývá vztahem Egypta s egejskou oblastí na konci Druhé přechodné doby (str. 232). Mezi nejvýraznějšími doklady této komunikace jsou fresky v Tell ed-Daby s motivy známými z knósských paláců. Vyvstal zde problém jak tyto fresky zasadit do chronologických souvislostí. Jediným pojítkem je výbuch sopky na ostrově Théra, kde se nejlépe zachovaly fresky pod nánosy lávy. Sopečné sklo, nalezené v Egyptě, podle rozborů pochází z Théry, ale bylo nalezené v řemeslné dílně, a tedy bylo nejspíš exportním zbožím z východního Středomoří. Na konec J. Bourriauové, navazuje Betsy M. Bryanová kapitolou 18. dynastie před amarnskou dobou. Rozvádí zde téma Egypta a egejské části na počátku 18. dynastie. Pochybuje o přímém diplomatickém a obchodním styku Egypta s egejskou oblastí (přesněji s Krétou) na počátku Nové říše (str. 235). V Dějinách starověkého Egypta je Nová říše rozdělena na dvě kapitoly, už zmíněná část od B. M. Bryanové, tj. rané období 18. dynastie do vlády Amenhotepa III., otce Amenhotepa IV./Achnatona o něm a jeho nástupcích je druhá kapitola Amarnské období a konec Nové říše, od J. van Dijka. Toto rozdělení je dáno kulturní a politickou kontroverzí obou období. Jak říká Bryanová: „Na konci vlády Amenhotepa I. byly již ustálené hlavní rysy 18. dynastie“ (myslí tím před amarnskou dobou). Těmi byly především uctívání boha Amona v Karnaku, vojenské nájezdy do Núbie pro materiální zisky a hlavně vnitřní uzavřenost královské rodiny. Van Dijk přikládá amarnskému období i přes její krátké trvání obrovský vliv, který natrvalo ovlivnil náboženskou a kulturní historii Egypta (str. 303). Nejnápadněji se to dá, podle něho, vyčíst z vývoje v architektuře hrobek. S tím souvisí rehabilitace boha Usira, po smrti Achnatonově - „bůh, jehož uctívání Achnaton zakázal, byl nyní všeobecně považován za noční podobu boha Rea a jeho role v záležitostech spojených se smrtí a pohřbem dramaticky vzrostla“ (str. 303). Změna je tak převratná, že bůh Usir je na pohřebních freskách znázorněn místo krále přijímacího oběti. Podle van Dijka to byla reakce na způsob monopolizace Achnatona v pohřebním ritu, která vedla k ideologické „degradaci“ panovníka (str. 325-329). Kapitola Egypt a okolní svět se Ian Shaw pokusil na malé ploše představit chápání okolního světa Egypťany, ovlivněné náboženskými představami a politickým „šovinismem“. Pokouší se nalézt příčiny egyptského „imperialismu“ ve Střední a Nové říši (str. 340). S expanzemi Nové říše se změnilo složení společnosti na multietnickou, kde již nebyly žádné důvody k tomu, aby se „cizinec/neegypťan“ nestal vysokým úředníkem. Posledními čtyřmi kapitolami jsou: Třetí přechodná doba od J. Taylora, Pozdní doba a Ptolemaiovská doba od A. B. Lloyda a nakonec Římská doba od D. Peacocka, jež jsou charakteristické především tématem kontinuity pozdních období s „velkou“ kulturou předcházející staletí. V těchto dobách nenalézáme egyptskou civilizaci v úpadku, ale jako kulturu stává exportním materiálem ovlivňující mnohé další civilizace. D. Peacocka vidí jako hlavního „hrobaře“ starověké egyptské kultury křesťanské náboženství, které je přesným opakem relativně tolerantního polyteizmu, se svou snahou šířit své nauky velice progresivním způsobem. Ale nezapomíná podotknout, že právě v silně náboženském prostoru vznikly první předchůdci evropských klášterů (nový, plnohodnotný nositele kulturních hodnot). Kniha Dějiny starověkého Egypta je velmi dobrou publikací pro všechny zájemce o starověk a civilizaci z údolí Nilu. „Dějiny“ mají velice bohaté obrazové přílohy, nejrůznější plánky a mapy, které velice pomáhají vstřebat text. Další plusem je seznam literatury, rozdělení podle kapitol, jež kniha obsahuje. Pro čtenáře nezaučené v historii starověkého Egypta je přidán seznam pojmů a slov, jež jsou stručně vysvětleny. I když publikace stojí pro někoho mnoho korun, je to velice dobrý typem na investici.