(...) Dlužno dodat, že Dutkovy povídky nejsou prvoplánovou obžalobou režimu, autor dodržuje pohled očima dítěte, které moc neví, co se kolem děje. Tísnivá atmosféra přelomu 40. a 50. let textem jen probleskuje a čtenář si okolnosti, za kterých se děti do dětského domova dostaly, dává dohromady spíš z toho, co sám o té době ví.

(...) Dutkovy povídky však mají jednu nespornou přednost. Mluví v nich outsider, který vnímá bezprostředně, pudově, instinktivně, tak jako vlčí mládě chycené do pasti a adaptující se na poměry v kleci. Vyprávění devítiletého chlapce vytrženého po zatčení matky z domova a "uvězněného" v pasťáku proto působí autenticky, jako by se dělo v okamžiku záznamu a nemohlo být zapsáno jinak.