Troud

Poetika Hany Fouskové je sdělná a průměrnému čtenáři poezie srozumitelná-přístupná, tím však v žádném případě nemyslím jednoduchá či banální. U mně zaznamenává svou impresi pomocí romantických prvků přírody, na kterých se jako na pevném podloží nesou její zpovědi bez bližšího určení adresáta, v lyricko-epickém sevření veršů. Stranou nezůstává ani jedinečnost výrazu zraňované ženy a její intuice, jíž je mnohdy vedena. Bolest HF stravuje, životem zraněná a duševní nemocí stižená psychika neumožňuje básnířce kontakt s lidmi. Okolní svět vnímá, přijímá jeho signály, ale rve se s ním, nedokáže s ním splynout, je hluboce zaklesnutá do sebe sama. Gejzíry na papír zahnaných slov, které, jak sama autorka přiznává 'ji nebaví po sobě číst'.

Kniha je unikátní postojem autorky, který se vyjevuje v každém sousloví. Neortodoxní a neomšelé básně, které by nikdy nenapsal ani školomet, ani člověk nevzdělaný četbou a životem. Tak poctivé, osobité a nehračkářské poezie plné fantazie a síly prožitku je v současné české poesii minimum.