(...) Příběh zasazený do korejské války a inspirovaný Potokovým pobytem v Koreji v období bezprostředně poválečném je na autora až nezvykle syrovým obrazem válečného utrpení starého vesnického páru na útěku před drancujícími vojsky. (...) Přestože Potok sám byl v Koreji zástupcem americké armády, tentokrát nám představuje pohled z druhé strany. Není divu: nelze totiž přehlédnout paralelu s holocaustem, zřetelnou v leitmotivu bezdůvodného utrpení celého národa.

(...) Myslím, že hlavním prvkem, který chtěl autor zdůraznit, je stálá naděje na lepší zítřek. I když kolem zuřilo lidské peklo, naděje hrdinů v návrat k předválečným poměrům je jediným nástrojem, který všechny žene ku předu. S tím je spojený i vnitřní vývoj vztahů mezi jednotlivými hrdiny. Jako čtenář možná tomu trendu fandíte, doufáte v jistý happyend, ale autor byl trochu jiného mínění. Nesnažil se o žádný šťastný konec. Válka zcela změnila jejich zemi, velcí bílí muži nakonec nebyli polobohové a neměli žádné velké kouzla.