Není až zas tak běžné, aby autor románu už v prvních odstavcích prozrazoval, jakým směrem se bude jeho dílo vyvíjet. V případě Londýnských polí tomu je přesně naopak. „Toto je příběh vraždy. Ještě k ní nedošlo. Ale dojde.“

(...) Amis je nesmírně nápaditý v jednotlivých epizodách, ale na rozdíl od Nabokova neudrží pohromadě celou složitou stavbu díla. Není třeba se nad tím mrzet - Nabokov svou roli svědka dějinných událostí splnil a přelom tisíciletí si žádá kronikáře rychlejšího, drzejšího a příznačně nedůslednějšího, než byl autor Lolity. Třeba Martina Amise.

(...) Možná by se zdálo, že Londýnská pole jsou depresivní kniha. Opak je pravdou. Amisův styl je založený na úžasné výřečnosti a slovních hříčkách, jež dávají románu spád. A co víc: trpělivého čtenáře autor na poslední stránce odmění vyřešením tajenky v podobě pravé identity Nicolina vraha.
Celkový dojem 80 %

(...) Londýnská pole jsou mistrnou satirou, leč o veselý román rozhodně nejde. (...) V románu se smích mění v děsivý škleb. Je strhující svými literárními kvalitami a děsivý tím, že nenabízí ani špetku naděje.