(...) I v "růžovém" časoprostoru tří večerních seancí v panelákovém obýváku někdy v prosinci 1989 se rozvíjejí v zásadě milé konverzační, někdy až vančurovsky hravé slovesné eskapády na pomezí komiky a únosné tragédie. (...) Někdo by se měl pokusit Vieweghovy juvenilní Růže pro Markétu oživit na scéně. Ten svižně psaný text totiž není jenom zaprášeným a udýchaným svědectvím: téma ze sebe otřepe dobový patos docela záhy a otázky, které po zaklapnutí knížky zůstávají, ukazují na nadčasový a zřejmě věčný problém.