Jelinekové texty, které se letos konečně prodírají k českým čtenářům a divadelním i filmovým divákům, nelze obejít, chápat je časově či čistě angažovaně nebo na ně prostě zapomenout

(...) Nečekejme, že nás četba udrží v napětí komplikovanou zápletkou a že nás zvedne ze židle nečekaným rozuzlením. Text, ve chvályhodně kvalitním překladu Jitky Jílkové, směřuje naopak mnohem víc k subtilně propracované charakteristice postav a situací. V tom spočívá jeho literární přesvědčivost. (...) Těžko bychom hledali v současné literatuře dílo, které otřásá podstatou zdánlivě nezpochybnitelných výchovných principů silněji než Pianistka.

(...) Tento druh literatury nepřináší psychologicky prokreslené a takzvaně plnokrevné postavy. Ale věrohodné rozhodně jsou. Namísto vztahů popisuje autorka fyziologické procesy ženského i mužského těla. Muž a žena se totiž v dílech Elfriede Jelinekové nemohou nikdy setkat. V naprosté oddělenosti se vždy minou už na té "nejnižší" úrovni. (...) "Pornografická" věcnost splývá s objektivizující, odosobněnou jazykovou stylizací a překlad tento rys textu skvěle reprodukuje: hojně se používají trpné gramatické tvary, třetí osoba namísto první nebo druhé. (...) Spolu s průběžným rozpadem syntaxe se i postavy rozkládají na jednotlivé orgány a funkce. Staly se jedna pro druhou předmětem. A to vyjadřuje Jelineková slovem, jež dovádí do nejzazších důsledků, naprosto nezastřeně.

Po čtyřech knižně vydaných divadelních hrách a románu Milovnice (1975, č. 1996) u nás konečně vychází Jelinekové nejslavnější román Pianistka (Die Klavierspielerin, 1983).