Ukolébavka

Přiznám se, že jsem předchozí Palahniukovy kniny dosud nečetla.... Nemám v úmyslu psát souvislý rozbor knihy, ani hlubokomyslnou recenzi. Jednak to neumím a druhak chci se jen podělit o jednu myšlenku, která mě někdy v první třetině knihy střelila mezi oči a doteď mě neopustila.. Jedná se o jeden určitý moment v knížce. Hlavní hrdina, žije ve skálopevném přesvědčení, že on sám probíranku nikdy nezneužije.. že má sdostatek síly, rozumu, příčetnosti, aby se nenechal polapit oním nástrojem moci...... a pak ... najednou zničeho nic.......špatný den.... a cestou do práce, 'odstřelí' probírankou nejméně tak 8 lidí, kteří se mu náhodně připletli do cesty a v ten moment ho prudili. Prostě špatný den a někdy vás holt všichni se*ou... A Carl to udělá. Použije v tu chvíli probíranku naprosto automaticky, ani okem nemrkne... lapat po dechu a divit se, stíhá až zpětně. A tohle přesně byl ten okamžik v knize, který se mi zaryl pod kůži.... Sakra... ale vždyť takoví jsme doopravdy všichni.. Kolikrát za den vás někdo vytočí k nepříčetnosti? Kolikrát denně byste někoho zlikvidovali z fleku, jen proto, že v tuhle chvíli 'ruší vaše kruhy'... Hmmm, jen mít tu správnou říkanku.... věci by se tím zjednodušily... Uffff ..... Tak tedy.. bože chraň před probírankou v hlavě..

Každá generace si přeje být tou poslední.

Palahniuk není autor v našich zeměpisných končinách vůbec neznámý, snad také díky filmovému zpracování jeho vynikající knihy Klub Rváčů. Možná si i pamatujete bezvýchodnsot života jejího hlavního hrdiny, jenž dokonce i svůj byt vnímá jako katalog obchodních domů s nábytkem. Jméno kusu, prodejce, cena. Život musí být intenzivní, aby byla vůbec cítit jeho chuť. Chuť krve z rozbytých rtů, podlitiny ve tváři. Bez bot a bez košil. Úkolem dnešního týdne je zapálit alespoň jednu kancelář. Velice intenzivní kniha, která zanechává hruboký vryp v mysli vnímavého čtenáře. Vryp, který ničí krásu, stejně jako rýhy, které dělá jedna z hrdinek Ukolébavky klíči na starožitném nábytku. Vryp stejný, jako dělají řeči o biodiverztě a odpornosti lidské hry na Boha z úst mladíka Ústřice. Vryp za každou posmrtně znásilněnou modelku, rýha za každé mrtvé novorozeně. Přesto, že je Ukolébavka opět politická a protisystémová, přesto, že i ona zanechá šrám v mysli čtenáře, není co do schopnosti strhnout a změnit pohled na život zdaleka tak intenzivní jako již zmiňovaný Klub Rváčů. Snad kvůli tomu, že postavy jsou otažitější (a pokřivené spíše pro efekt), snad kvůli tomu, že politika a snaha o změnu myšlení je daleko více zřejmá. Narozdíl od Klubu rváčů jsem cítil, kdy jsou jednotlivé detaily skládány k sobě tak, aby jejich vliv byl více intenzivní, cítil jsem kýč a snahu. Klub rváčů plyne, manipuluje stejnými efekty, jen elegantněji, nesnaží se vykreslit postavy, snaží se vykreslit děje. Ukolébavka je naproti tomu de facto road book (odvozeno od road movie), které se snaží postihnout zlomené a pokřivené charaktery, což se Palahniukovi daří o poznání méně. V žádném případě však nechci tvrdit, že Ukolébavka je špatná kniha, jen místo jejího zakoupení uvažujte spíše o návštěvě knihovny. Pobaví na dva večery, pokud neznáte Klub rváčů, některé efektivní metody tvorby atmosféry vás jistě překvapí, stejně jako pointa, možná, že dokonce přestanete jíst maso, nebo si uvědomíte, jak příroda kolem vás tiše křičí o pomoc. Možná si uvědomíte, že poslední dobou vybíráte jen mezi Kolou a Pepsi a možná budete lepší člověk. Obávám se však spíše toho, že kniha právě jen pobaví.

(Je to stará říkanka o tom, jak jdou zvířátka spát. Je tesklivá a sentimentální, a když ji čtu nahlas pod halogenovými světly, vlastní tvář mi připadá popelavá a rozpařená okysličeným hemoglobinem...

...Odpovídám, že nevím. V knize tomu říkají probíranka. V některých kulturách ji zpívají dětem za hladomorů nebo sucha, nebo když je členů kmene příliš mnoho na malé území. Zpívají ji bojovníkům zmrzačeným v bitvě a lidem postiženým nemocí, všem, u koho doufají, že brzy zemře. Aby ukončili jeho utrpení. Je to ukolébavka. -ze zadní strany knihy)

6/10