(...) Maierová si se sarkasmem všímá nesmyslných nároků nadřízených, vyžadovaného pokrytectví a nespravedlivého selektování. Nelze jí upřít výstižné vykreslení například neosobního firemního jazyka a několikrát se jí daří najít trefnou paralelu mezi firemními proklamacemi a komunistickou ideologií, její styl je však monotónní a nevede k žádné pointě.

(...) Našinec, hýčkající si stále ještě nesamozřejmou svobodu, bývá alergický na srovnávání krvavých diktatur s vcelku nevinnými absurditami současnosti, rozparáděná Maierová jej ale svou analýzou přiměje trochu slevit. Jazyk firmy se v jejím podání jazyku totality opravdu podobá. (...) Výčet absurdit, které tahle anarchistka ve státních službách posbírala, zdaleka nekončí u hovorů nad ranní kávou. Maierová sžíravě glosuje ochotu většiny zaměstnanců kdykoli sklopit uši před sebevětší pitomostí, důvěru manažerů v draze placené poradce a vymýšlení nesmyslných „strategií rozvoje“, diskriminaci ukrytou za povinnými úsměvy i nedotknutelná tabu firmy, jakým je například přiznání, že do práce chodíte kvůli penězům.