(...)Balabán systematicky rozrušuje všechny strukturní konstanty poezie: ví, co je verš, zná zákonitost strofy, rýmu a jiných zvukových kvalit, ovládá metaforu i symbol, ale používá-li je, pak spíše jako citát, odkaz do jiného prostoru básnictví, než je ten jeho. Ostatně analogicky pracuje i s motivy: biblické postavy jsou vytrženy ze své doby a vrženy do světa, který už nezpochybňuje jen jejich proroctví či zázraky, ale samu jejich existenci. Aony samy jako by přispívaly k tomuto popření tím, že se vzdávají své monumentálnosti, patosu, který jim přisoudila náboženská tradice, vší předzjednané úcty(...)