Ludvík Vaculík v Polepšených pěsničkách rozvíjí úvahu, čím bude, čím ne/chtěl být, čím být mohl (mimo jiné nespokojeným učitelem) a čím je: nejen tím, kdo píše a koho píše, ale také „mužem, který si zpívá“.(...)Vaculík, ač odmítá specializaci „zpěvák“, umí zpívat pro druhé. (...)Nejradši a nejlépe zpívá/píše o lásce a smrti, v mollových tóninách. Zpívá bez naučeností a afektů, výrazně v hloubkách a důrazně v radosti (ztišení v hloubkách písně Na horách studénky, vytržení po přechodu z němčiny do češtiny v Ohne Lieb und ohne Wein). Furiantství, klaunství a záliba v převlecích či efektech pro oko jsou druhotné, přidané. Je to slupka, která chrání, ale někdy jen zakrývá jádro. Hlas sám zpívá jasně a mluví jadrně.