Ve verších ze závěrečných let svého dlouhého a plodného života, z nichž je sestavena tato malá antologie, vrací se Rabíndranáth Thákur stále znovu k hlavnímu motivu své tvorby – lásce: hluboké lásce k životu a „každé jeho chvíli“, lásce k „prachu země“, ke světu a lidem. V této lásce nachází hlavní poselství svého života a odkazu.