(..) Portréty, obsahující vždy také osobní vzpomínku na setkání se spisovatelem a na rozhovor s ním, oslovují především svým lidským přístupem: Cinger totiž nezachovává od svých "nesmrtelných autorů" literárněvědný odstup. Naopak, snaží se maximálně porozumět jejich životní zkušenosti a najít v ní inspiraci pro sebe sama. S půvabným objevitelským nadšením kromě toho přináší dosud neznámá fakta a osvětluje nové souvislosti. Nepříjemným překvapením naproti tomu je, že jednotlivé medailony působí až neuvěřitelně neuceleně. (...) Tomu, kdo četl Cingerův pět let starý knižní debut Bylo jich deset, bude Prokletí slavných přinejmenším povědomé. V "nové" knize totiž najde z velké míry totéž jako ve zmíněné prvotině.