Nacházíte se: Úvod> Oddělení> Krásná literatura> Osobnosti a osudy> Ostatní>kniha Proměněné sny

Obálka titulu Proměněné sny

Proměněné sny

Deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra

Petra Dvořáková

Popis: 1× kniha, brožovaná, 164 stran, 13,5 × 20,5 cm, česky - více

Běžná cena: 249 Kč
U nás ušetříte: 25 Kč (10 %)
Naše cena dnes: 224 Kč

Cena je včetně DPH 10 %
(Cena bez DPH činí 204 Kč)

Jaké bude vaše poštovné?
Zavřít

Poštovné

Pro zásilky po České republice si můžete vybrat z těchto způsobů doručení (ceny vč. DPH):

Česká pošta

Poštovné pouze 65 Kč - balík do ruky.

Kurýrní služba PPL

Poštovné pouze 65 Kč, doručení do 1 pracovního dne od expedice.

Osobní odběr

Nabízíme osobní odběr ve všech našich kamenných prodejnách (20 Kč). V centrálním skladu v Horoměřicích je vyzvednutí zdarma. Využít můžete také síť výdejních míst Zásilkovny (34 Kč).

Zásilky do zahraničí

Poštovné závisí na způsobu dopravy a hmotnosti zásilky. Cenu se dozvíte před dokončením objednávky.


Více o možnostech plateb a doručení

Přidat do košíku
Skladem
Skladem
Expedujeme do 1 pracovního dne.
Zde zjistíte dostupnost na prodejnách
Zavřít

Tento titul si můžete zakoupit i v těchto knihkupectvích (za běžnou cenu bez internetové slevy):

Knihkupectví Kutná Hora
Kutná Hora, Komenského nám. 683, knihkupectvi.kutnahora@kosmas.cz
Knihkupectví Pardubice
Pardubice, Pernštýnské nám. 49, knihkupectvi.pardubice@kosmas.cz

Stav skladu v knihkupectvích bez záruky, kontaktujte prosím knihkupectví a knihu si rezervujte.

Skladem

Anotace

Knížka rozhovorů Petry Dvořákové je dobrá. Proč? Především je to v podstatě dokument o jedné křesťanské generaci. Máme před sebou materiál, jehož platnost nepomine, protože prchavá svědectví „zezdola“ o církvi v osmdesátých a devadesátých letech budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to bylo. Nikoli tedy protokoly ze zasedání biskupské konference či nějaké další dokumenty, které nikdo rozumný nečte. Tyto rozhovory jsou určitou „anatomií“ (většinou) mladých křesťanských životů a jejich nehod. Jednotlivá vyprávění přinášejí svědectví o tom, co je to duchovní moc a jakých destruktivních podob může nabýt.
(Z předmluvy Jana Jandourka)<p×Kniha získala cenu Litera v kategorii publicistika.
"Na cestě za příběhy jsem potkala mnoho lidí s různými osudy. Některé mi byly vzdálené, některé natolik blízké, že jsem při jejich psaní plakala. Ale díky všem těmto setkáním jsem si uvědomila, že schopnost věřit je pro člověka životně důležitá. Není podstatné, zda věříme v Boha, ve vztah, v budoucnost či cokoli jiného. Důležité je, že to, v co věříme, nás dokáže proměňovat a tím nám otevírat nové možnosti pro další život. Nezáleží na tom, zda se proměna jednotlivých lidí odehrála pozvolna, či radikálně, směrem k Bohu a církvi, či spíše opačně. Nelze hodnotit, co je správné a co špatné, protože soudit lidský život nenáleží nikomu, ani církvi, nebo dokonce ideologii."
(Petra Dvořáková)

Zákazníci, kteří si koupili tento titul, koupili také

Proměněné sny

  • Nakladatel: Host
  • ISBN: 80-7294-187-9, EAN: 9788072941872
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 164 stran, 13,5 × 20,5 cm, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2006 (1. vydání)

Zařazeno v odděleních

Zařazeno v tématických nabídkách

Recenze

Recenze v Médiích

Knižní návod k proměňování snů

Alena Müllerová, Plzeňský deník, 15.5.2007
(...) Knihu rozhovorů Proměněné sny napsala Petra Dvořáková po vlastní traumatické životní zkušenosti. Třicetiletá autorka rozmlouvá s lidmi své generace o zkušenostech s vírou. Jejich postoje k náboženství a představitelům církve jsou kritické, velmi otevřené, dostávají se až na dřeň tématu. Kniha zpovědí takzvaně obyčejných lidí není jen o náboženství a víře, ale o úloze spirituality a duchovního rozměru v našem životě vůbec.

Podělte se s ostatními o svoje myšlenky:

Napsat vlastní recenzi

Uživatelské recenze

Průměrné hodnocení:

Určitě číst!!!

SAmuel Pola, 9.6.2016

(Toto je kvalitní recenze)
Kdo očekává od této knihy „sladké“ svědectví o tom jak krásné a dobrodružné je věřit, bude již po prvních stránkách zklamán. Dvořáková se v těchto rozhovorech dotýká velmi závažných a bolestivých fenoménů v katolické církvi. Deset příběhů – deset osudů lidí, kteří (vy)bojovali – bojují o svoji víru. Mirek, bývalý kněz – se v rozhovoru nebojí mluvit i o věcech týkající se seminární formace, lásky k ženám či nejosobnějšího vztahu k Bohu. Postarší Marta, která si v těžkých zkouškách života, našla cestu k Bohu a Panně Marii velmi svéráznou cestou. Avšak ani ostatní postavy čtenáře nenechají bez emocí. I přes své rozhodnutí zůstat v kněžské službě, můžeme z rozhovoru s Michalem vyčíst, že ani ono „následování z větší blízkosti“ ještě nezaručuje duchovní život bez skepse, vnitřního dialogu nebo určité „vyhoření“. Příběh řeholní sestry Lenky sice připomíná Johnovo Memento, ale na druhou stranu svědčí o realitě, jenž bere dech a přeci tak moc vrací všechny snílky nohama na zem. O každé postavě těchto rozhovorů by se dalo mnohé napsat, ale hlavní význam této knihy je v tom, že jde o autentické svědectví prožívání víry bez ohledu na to, jestli si o konkrétních osudech myslíme cokoliv. A jak trefně v úvodu knihy napsal Jan Jandourek contra faktum non valet argumentum (proti faktům není argument), tak i proti výpovědím v této knize se nedá nic namítat. Lidský život se svými pády a prohrami nelze nalinkovat podle učebnice morálky či katechismu. Můžeme s touto knihou nesouhlasit, kroutit hlavou nad postavami, pohoršit se nebo se pokusit autorce této knihy ztrpčit život s pocitem, že „očernila církev boží“, ale to je vše.
Petra Dvořáková vydala tímto svým dílem velké svědectví o tom, kam až může vést víra zbavená rozumu, zatížená strnulými formulemi církevního aparátu, či snaha těch, kteří se domnívají že jsou vůdci ostatních. Kam až může vést strnulost řeholních institucí, když místo člověka vidí jen „morálního atleta“, který nikdy nezapochybuje o způsobu prožívání svého povolání. Ačkoliv nelze generalizovat zvěstný obsah této knihy, přesto si dovolím na závěr pokorné doporučení: kéž by tato útlá knížka nechyběla na nočním stolku všech biskupů, mnohých kněží a představených klášterů a jiných řeholních kongregací, kteří se denně potkávají s lidmi hledající smysl života v situacích, kde všechny jasné a jednoduché odpovědi již ztratili svoji váhu. Pavel S. Pokorný

Bravo!

ostrovanka, 19.12.2014

(Toto je kvalitní recenze - 1 hlas)
Knihu jsem přečetla od začátku do konce jedním dechem. Je šokující, co se někdy skrývá pod lesklým povrchem "katolictví". Petra Dvořáková otevřela Pandořinu skříňku a to je dobře. Je důležité, aby se staré církevní struktury změnily, a to se nestane, pokud se o nešvatech v církvi nebude otevřeně mluvit. Pro někoho, kdo s církví nemá žádné zkušenosti, to může být dost odstrašující. Ale pro křesťany jako takové by to mělo být téma k hlubokému zamyšlení.

Můj názor na knihu Proměněné sny a také na autorské čtení, a dále námět pro Petru Dvořákovou

Petra, 31, 8/2007, Brno - město, 27.8.2007

(Toto je kvalitní recenze - 2 hlasy)
Poprvé jsem o Proměněných snech slyšela na autorském čtení Petry Dvořákové, letos v červenci. Ačkoli nejsem věřící, toto téma mi nijak nevadí, když se to nepřehání:-). Autorské čtení jsem navštívila náhodně, a mám tuto akci ráda, protože je to živé setkání současné kultury a lidí. Petra Dvořáková je milá a sympatická mladá žena. Křehká, a proto člověka dojme její osud, osloví to. Ukázku z knihy četla herečka (a doufám i kamarádka Petry). Což o to, herecky to bylo podané pěkně, ale nějak tak jsem získala pocit, že hlavní hrdinka konkrétního příběhu je tak trochu (nebo vlastně hodně) ujetá... Prostě blázen. Tak jsem to zpracovala, téma mě zaujalo, autorka mě oslovila. Nadšeně jsem tedy po Proměněných snech sáhla. Nechci kritizovat Petru Dvořákovou, protože vím, že ji tohle dílko stálo mnoho energie, že člověku to na sebevědomí nepřidá, jakákoli kritika, a vlastně nechci říkat, že něco bylo špatně a něco dobře. Mne osobně Proměněné sny zklamaly v tom, že se mi zdá, že tohle opravdu není objektivní sonda do křesťanského života. Jistě, publicista může vkládat svůj názor. Petra Dvořáková ho prvoplánově nevkládá, ale výběr jednotlivých osobností k tomu směřuje. Valná většina, ne-li naprostá, lidí, kteří popsali svůj příběh, se mi zdá nějak citově i názorově nestálá. Každý člověk projde takovou situací, nestabilitou ať citovou o názorech ani nemluvě, to je naprosto normální. Po přečtení i během něj, jsem si ale připadala úplně vycucnutá, bez optimismu. Působí to na mě moc depresivně a jaksi pasivně. Všichni jakoby měli něco společného. A to určitou pasivitu, nedostatek vlastní základní sebedůvěry, citovou labilitu větši, něž je nutno (neschopnost vyrovnávat se s překážkami vlastními silami), také pohodlnost žel Bohu... (to je paradoxní žel Bohu ..). Všichni mají společný rys - čekej až ti někdo pomůže, Bůj to za tebe zařídí. Také mají sklon dost přehánět. Zveličovat svoje zážitky , a to jak v negativním smyslu, tak v pozitivním. Naprosto nesouhlasím s tím, že za to může jenom církev a rodinné zázemí. Církev snad, ale jen částečně a takové ovlivnění nemá dlouhého trvání. Ale člověk má svoji zkušenost a ta je přece silnější, než něčí nařízení. Musí se snažit sám, a to platí ve všem. Nejen v otázkách náboženství. Pokud zůstane sám sebou, tak může obohatit svůj duchovní život i o dobré věci spojené s vírou. Jakoukoli vírou. Vírou v Boha, nebo taky vírou v sebe, ve svoje schopnosti, vírou v přírodu, zrození a smrt, vírou ve vědu. Cokoli. Horší je ta stránka, že většině lidí, kteří svěřili své příběhy do Proměněných snů, něco chybělo (v jejich citovém životě, mám na mysli nějaký výrazný nedostatek - lásky? důvěry? to je jednoznačně chyba jejich původní rodiny, proto se mi zdají výrazněji labilnější něž je běžně, jistě, neznám je, ale je to takový společný rys všech rozhovorů a jejich aktéru, člověka to zákonitě napadne, že něco není v pořádku, každý člověk se samozřejmě pořád zmítá v emocích, ale mělo by to být trošku víc v rovnováze, nebo nemělo? :-) tak ale proč a nač si vlastně stěžují? Proč něco hledají , nějakou stabilitu??? Na mě působili téměř všichni, že jsou prostě víc labilní než je žádoucí, ale to je jejich osobnostní problém ne problém jen církve, mohli se dostat i do jiných organizací,kde platí víceméně stejná pravidla). Co nám dali naši rodiče a v čem jsme vyrostli je mnohem těžší závaží. V tom vidím příčinu toho jaké jsou osobnosti. Samozřejmě zase částečně. Já nevěřím, že za mě někdo udělá to co je pro mě dobré. To jsou jenom třešínky na dortu, pokud od jiných lidí dostanu něco pěkného (pomoc, přátelství, lásku, radost, porozumění). Nesmím se na to spoléhat. Samozřejmě, že většina mého snažení nedopadne vždy dobře. Ale to je přece normální, člověk nemůže pořád jenom vyhrávat. Většinou prohraje, vyhraje jen někdy. A tak je to asi správně. Jinak by vyhrávali pořád ti samí a ostatní jen prohrávali. To je nerovnováha. Doporučila bych všem co mají postoj k sobě jako hrdinové Proměněných snů, aby dělali taky primitivní věci, třeba manuální práce (neříkám, že je nedělali), ale taky aby dávali větší důraz na reálný život, na obyčejné reálné zážitky. Aby se pokoušeli na konkrétních věcech získávat zpět svoje sebevědomí. Mně se prostě jejich postoje vůbec nelíbí, to co jsem četla. Jsou to lidi bez víry v sebe. Nábožensky fanatičtí. A můj příjemný zážitek z autorského čtení vystřídalo zklamání a nechuť vůbec se něčím takovým zabývat. Podává to obrázek, jakoby všichni v církvi byli s prominutím magoři, bez vlastní vůle i v maličkostech, nevzdělaní. Málo ochotní riskovat v životě. Každý musí víceméně riskovat. Že například někdo byl zklamaný, že jedna kamarádka mu řekla (to je v té knize), že se jí nelíbí co dotyčný dělá a ho to hrozně vzalo a bral její názor šíleně vážně. Kolik lidí se mnou kdy nesouhlasilo!! No a? Kolik kluků mě odmítlo nebo ublížilo. Kolikrát jsem měla v zaměstnání těžkosti a takhle by člověk mohl pokračovat do nekonečna. Takhle se to prostě nesmí brát. Taky to člověka zdeptá, ale musí se sám snažit, aby to netrvalo věčně. Nesmí se bát zklamání. Když se o nic snažit nebude tak taky nedosáhne ani ničeho dobrýho. Čekat na to, co se mnou ostatní udělají a jestli mi někdo pomůže, to je nejlepší cesta k tomu stát se obětí, loutkou. Každý systém může s člověkem mávat, nejenom církev. Všechny systémy totiž vymysleli lidi :-). Dokonce i církevní organizace. Člověk sám si musí stanovit co chce a co nechce. Mimochodem, abych je zas tak nepomlouvala, ten příběh, který se zmínil na čtení v Huse na provázku. Tak ta hlavní protagonistka vůbec nebyla blázen. Byla normální a zpětně mě to čtění zklamalo. Takhle se to podat nemůže. Já jsem z toho čtení získala pocit, že ta žena (31 let , vdaná) je úchyl, kterej zabil svý dítě a neuvědomil si to. Po přečtení si myslím, že to takhle úplně nebylo... Ale taky neměla nějakej stálej pevnej bod. Taky se nechala asi moc ovlivňovat. Teď k tomu námětu. Po tom všem si kladu otázku jestli by nebylo taky zajímavé oslovit lidi ne z jedné náboženské skupiny, z jedné konkrétní církve. Ale z několika a čím víc tím líp. Včetně bezvěrců :-). A položit jim otázky na téma jejich víry, v podstatě stejně či podobně (metodicky) jako je to v Proměněných snech. Proč třeba je pro ně ta konkrétní církev důležitá. Když Bůj je jen jeden, proč se teda člověk liší názorově. Nejde snad o lásku, o to, že věřící vlastně není nikdy sám? Ví , že ho někdo miluje, tak na co vlastně tolik různých církví? Co to teda je za víru, když je podmíněná tolika nepodstatnými věcmi. Je to snad tím, že potřebujeme nějaký řád? A co život? Takový ten 'primitivní'? Já přece nepotřebuju kolem toho dělat takové divadlo. Konkrétně pro mě jsou kostely kulturní stánky, sloužící k setkávání lidí. Nejsou podmínkou pro nějakou víru, stejně jako nějaká vnitřní pravidla té které církve. Desatero považuju za morální normu a spousta věcí, které mají původ a tradici v křesťanství je dobrá. A stojí za to to porovnat, proč teda lidi tolik věcí rozděluje. Já v Boha nevěřím, není to pro mě nadpřirozená energie. To co věřící nazývají Bohem je pro mě lidská energie a vůle. A proto se musím snažit víc já, než nějaký Bůh.... Jinak taková drobnost. Nechápu proč nakladatelství nezkontroluje věci jako pravopis a překlepy. Těch je tam hodně a za to je odpovědné právě nakladatelství. Dobrý spisovatel nebo žurnalista může mít vynikající nápady a klidně psát hrubky. Nečtu přece pravidla pravopisu, ale to co mi chtěl předat. Takže nakladatelství ať se polepší.:-)

je dobré, že se o církvi píše

Ta, co miluje kněze a porodila jeho dítě, , 11.8.2007

(Toto je kvalitní recenze)
reaguji spíše na předcházející komentář: možná, že patříte k těm 80%, takže proč by se, podle Vás, mělo tahat těch nejvýš dle Vašich propočtů 20% na světlo, je to ale skutečně problém zneužitých, že se chovají dle jakýchsi nesprávných modelů, že se po zneužití často již nedokáží chovat 'normálně'? Je správné, aby se i v církvi, stejně jako mezi nevěřícími řešily neplechy. A aby ti, komu se staly, měli možnost o nich svědčit, dovolávat se soucitu a nápravy.

Osobní pocity nejsou ještě kompetence k tématu

mchll - zavináč - quick.cz, Liebshausen nyní Libčeves, 8.6.2006

(Toto je kvalitní recenze - 1 hlas)
Mohu celkem snadno najít zneužité dítě v české zemi, možná je jich i 20%, je to však spíše zpráva o zneužitých 20%, než o české zemi vůbec. Stejně poškození třeba nemocí, jistě jsou, jistě je mnoho nemocí neléčitelných v české zemi...česká zem je ale ještě mnohem něco jiného. Podobně církev otevřená a přístupná i pro lidské extrémy, poškození, choroby...církev netotalitní, která nevylučuje skoro vůbec, spíše nabízí povzbuzuje ukazuje na lepší...poškozený ovšem vyhledává poškození a poškozující, tak jako zneužití se stává identitou zneužitého a on se nechává zneužívat, aby odčinil, že sám zneužívá ač za to může málo....je to jeho identita...prolomit tento kruh je nákladné, kdysi měla církev šanci na určité uzdravení po desetiletích destrukce..nebyly prostředky, zablokovány, asi by někdo z uzdravenější církve snadno mohl čelit zhoubné vládě... léčení zdarma je sice laciné, ale málo účinné...jinak pronásledovaný přirozeně přejímá postoje pronáslovatele, alespoň nějak si udržet balanc...spíše se tedy čeká na zázračnou otcovskou autoritu, která zázrakem hned vše napraví...majetek církve k jejímu provozu a oživení se zatím rozkradl a rozkrade...autor publikuje na netu pilně, není ovšem v hlavním proudu, prodá jen málo...nevyhoví poptávce, nepotvrzuje druhé, není telvizní hypnotizér...nežije v pohraničí

Petra Dvořáková

Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a absolvovala obor filozofie na FF MU. Do povědomí veřejnosti vstoupila svým debutem, knihou rozhovorů o víře Proměněné sny, za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. O dva roky později jí vyšla druhá kniha Já jsem hlad — příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. V roce 2013 vydala svou první knihu určenou dětem Julie mezi slovy, za kterou získala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství; připravuje se její slovinské vydání. Novinka Flouk a Líla z roku 2015 je jejím dalším titulem pro dětské čtenáře. Pro Český rozhlas připravila sérii rozhlasových pohádek a pro Českou televizi řadu scénářů k pořadům pro děti a mládež.

 
zavřít