Svět těchto příběhů je absurdní, surreálný. Vystupují tu staří blázni, co mají svou hlavu a všechno si chtějí vykoumat po svém. Jsou to „filozofové“, pro jejichž charakteristiku se báječně hodí atribut, který však v celé knize ani jednou nezazní: jsou to muži moudří, kteří se – stejně jako děti – nepřestali divit. Jsou to potomci bláhového rytíře smutné postavy.

(...) Povídání pro děti nejsou pouhou ukázkou, jak také vypadaly ty nejambicióznější knihy pro děti druhé poloviny 60. let. Ta zvláštní kombinace absurdity, jazykové hry, která přímo souvisí s experimentální poezií, a melancholie zní v dnešní době neobyčejně aktuálně.