Poděbradové

Publikace o rodu Poděbradů velmi vhodně zapadá do rámce edice Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska Nakladatelství Lidové noviny. Jak poznamenává v závěrečném shrnutí jeden ze členů autorského kolektivu, Ondřej Felcman, málokterý rod obsáhl ve svém působení všechny tři zmíněné územní celky. Poděbradové se totiž během své více než třistaleté historie stali, krom působení v českomoravském prostoru, též kladskými hrabaty a slezskými knížaty. Nadto zdobil příslušníky rodu od 2. poloviny 15. století titul říšských knížat. Krásně vypravená kniha je rozdělena do dvou vzájemně propojených částí. První mapuje takříkajíc klasické dějiny rodu od jeho prvopočátků, tedy oddělení od širokého rozrodu pánů z Kunštátu ve 14. století, až po rok 1686, kdy Poděbradové vymřeli po přeslici kněžnou Alžbětou Marií. Zde je na místě poznamenat, že jednotlivé kapitoly první části publikace mají bohužel dosti odlišnou úroveň. Zejména první kapitola je napsána tak zmateně, že by mnozí čtenáři mohli dojít k závěru, že pokud by takto text pokračoval dále, nebyla by přílišná škoda do knihy se vůbec nenořit a nechat ji nedočtenou. Pokud už dostane historik šanci publikovat a ne jen bádat v archivech, měl by disponovat darem přenést své znalosti a poznatky dále, a to co nejsrozumitelnější formou. Miroslavu Plačkovi a Františku Musilovi se toto dle mého nepodařilo. Druhá kapitola, za níž stojí Martin Šandera, a která představuje zakladatele rodu - Jiřího z Poděbrad, je již psána lépe, má však jinou chybu. O muži, který stál svým významem a státnickou velikostí jednoznačně nad všemi svými předky i potomky a de facto svými činy umožnil vlastní vzestup knížecí dynastie, se píše na pouhých 23 stranách rozsáhlé publikace. Je pravda, že ke jménu jediného českého voleného krále se další autoři vrací i v jiných kapitolách, ty už se však věnují specifickým oblastem působení rodu a o jméno slavného Poděbrada v nich jen zavadíme. Je jen dobře, že dalších dalších 6 kapitol první části, za nimiž stojí Radek Fukala, výrazně převyšuje předchozí texty jeho kolegů. Fukala píše čtivě a vedle nutné odborné akribie oceníme v jeho příspěvcích i přehlednost a cit zmínit vždy jen to důležité, prostě neupadat do banálností. Druhá část knihy se pak zabývá dalšími aspekty působení rodu Poděbradů. Těmi jsou míněny demografické, majetkové, společenské a kulturní rozměry působení dynastie. Velmi užitečný je především genealogický přehled všech členů rodu (autorem opět Fukala), ke kterému je možné vracet se průběžně. Pro laického čtenáře je dále vděčný přehled majetků Poděbradů, případně ještě kapitola o proměnách erbu dynastie. Zbylé části jsou, dovolím si říci, důležité (a snad i psané) zejména pro ty velmi poučené, jejichž zájem patří heraldice, pečetem, mincovnictví a archivnictví. Bez mučení přiznávám, že jsem tyto kapitoly přeskočil, neboť v nich je čtivosti co by se za nehet vešlo a k těmto sférám vůbec neinklinuji. Tím však netvrdím, že nejsou pro knihu důležité! Samozřejmostí jsou závěrečné dvě pojednání o dějinách jazyka a literatury a o roli Poděbradů ve výtvarném umění. Přivítáme i Slovo na konec, ve kterém již výše zmínený Ondřej Felcman shrnuje tři staletí trvající působení rodu Poděbradů v zemích Koruny české. Pochválit je třeba rodokmen rodu, jakož i velmi povedené obrazové přílohy a mapy. Výhrada pak směřuje k poměrně četným překlepům a tiskovým chybám v textu.