(...) Kosatík žánrově charakterizuje knihu "Ústně více" jako román faktu. K tomu dodávám: román, v němž není jediná věta v řeči přímé, v dialogu, a tím víc četba vyvolává pocit bezprostředního prožívání tehdejší skutečnosti. Je na jednu stranu krásná proto, že její postavy jsou mladé, plné sil, odhodlání a možná iluzí a snů, jež se však mnohým z nich až neuvěřitelně splnily. Ta skutečnost byla hrůzná v tom, co jejich rodiče a později i je samotné postihlo - vězení a ponižování. Je však svým způsobem odlišná od obrazu jen a jen udavačství a strachu, v lepším případě nudné šedi oněch desítiletí. Pod ní existovala ale vrstva, jakkoliv tenká, generační vlny spřízněných duší.

(...) Knize Ústně víc... by se dalo vytknout i víc, třeba to, že místy připomíná samostatný životopis Václava Havla než studii o zajímavé a později i vlivné skupině intelektuálů. Ale takové už romány bývají, že se hlavním figurám věnuje více místa než ostatním. To vše jsou naštěstí "drobnosti", které snadno přebije síla výpovědi. Důležitost svědectví o tom, že ani totalitní příkrov nedokázal zabránit svobodné tvorbě lidem, kteří měli touhu opravdu něco dělat a žít.