Ten, kdo přečetl neskutečně něžné a přesné vzpomínkové fejetony Jaroslavy Pokorné, pochopí, že jen herečka obdařená širokým srdcem a odstupným sebehumorem může ve svých (promiňte mi tu indiskreci) šedesáti letech ztvárnit čtrnáctiletou Hedviku v Ibsenově Divoké kachně (Divadlo v Dlouhé) tak, aby za ni dostala Cenu Alfréda Radoka. Ta kouzelná knížka se jmenuje Maminka není doma.

Není obvyklé, aby autor či autor předmluvy čtenáře vyzýval k hlasitému čtení. Několik takových knih už ale existuje. (...) Maminka není doma je další knihou, která vychází ze stejných předpokladů, ale vytváří svébytnou poetiku. Se směsí humoru, skepse a sebeironie reflektuje autorka, herečka Divadla v Dlouhé Jaroslava Pokorná, své dětství, dospívání a dospělost tak, jak se jí vyjevovaly v hodinách autorského čtení na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU.