(...) V čem je tedy, vedle často zdůrazňované muzikální dokonalosti, Wilburova básnická síla? V poetickém vidění "věcí tohoto světa". V jednom z esejů, které výbor kromě veršů nabízí, se autor pokouší vysvětlit smysl poezie. Jde o potřebu dávat přesná a konkrétní jména věcem kolem nás (i v nás) a tak plněji vnímat a chápat svět, v němž žijeme. Básník se k takovému porozumění za sebe i za nás snaží promyslet, procítit a propsat a přispět tak k vytvoření sdíleného povědomí i poznání, k formování jakési "kulturní koherence", kterou lidstvu nabídli třeba Homér, Vergilius, Shakespeare, Dante, Goethe, Whitman, Eliot - nebo právě Wilbur.

(...) Je-li však řeč o českém výboru a překladu z Wilburova celoživotního díla, sluší se dodat, že máme před sebou věc vskutku neodbytou. Jedinou odbytou větou je citovaný reklamní slogan „bezesporu největší žijící americký básník“ z obálky knihy. Wilbur by se mu asi zasmál. Anebo by změnil téma, tak jako ve své přednášce: „Mám-li být upřímný, slovo „důležitost“ mi nahání hrůzu, a následující poznámky proto neponesou název „Poezie a důležitost“, nýbrž „Poezie a štěstí“. Pevně však doufám, že se štěstí nakonec ukáže být patřičně důležité.“