(...) je dobré občas slyšet hlas naděje, že poezie je možná, ba nutná i po Osvětimi. Bonnefoyova polemika s původcem opačného názoru zní přece dost přesvědčivě: „Adorno nevěděl, že poezie není to, co hovoří o světě, ale práce, která tím, jak vyprošťuje slovo z pojmového diskursu, tento svět zakládá, v dobrém či zlém, neboť má za to, že mu lze dát smysl... Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr.“