(...) V předmluvě Václav Cílek uvedl, že se snažil učit své studenty vidět literaturu jako jistý druh štěstí a že ho vždycky zaráží předpojatost a sklon k akademickým frázím, se kterými mnozí k četbě přistupují. Přiznávám se, že jsem dlouho nečetl nějaké " pojednání o literatuře" s takovou radostí jako právě krásnými ilustracemi Heleny Wernischové doprovozenou Cílkovu knihu Borgesův svět.

(...) Kniha Borgesův svět je mnohovrstevnatá, otevírá brány k dalším knihám a textům, které odrážejí kolektivní indo- evropskou zkušenost. Je to pomalá a promýšlená kniha, kterou na konci psali a kreslili jiní autoři než na začátku.

(...) Na Cílkově borgesovském světě jsou nejpoutavější právě ty záblesky, kde, věren své geologické profesi, dokáže číst nejenom v knihách, nýbrž čte i krajinu jako text. Tam je i originalita a osobitý přínos Cílkova myšlení: "krajina je interpretovaný text. Svět je plný knih, co vypadají jako omšelé žulové skály na pobřeží Bretagne." Anebo jako břidličná destička s otiskem trilobita odněkud z Jinců či Skryjí.

(...) Borgesův svět je v mnoha ohledech patrně nejzajímavější knihou o literatuře, která u nás byla v posledních letech vydána. Vede totiž čtenáře k (znovu)objevování těch nejprostších pocitů, jež může četba nabídnout - ke vzrušení a radosti. Autor plní slib, který dal čtenáři v předmluvě: "Tato kniha putujících obrazů v podstatě pojednává o tom, že číst dobré knihy je velké štěstí." Je příznačné, že takovou knihu nenapsal člověk, který má bádání o literatuře v popisu práce, ale jen (jen?) zasvěcený a nadšený čtenář.