(...) V Insidě se prakticky nelze chytit příběhu či postavy nebo vývoje něčeho odněkud někam. Lze si jen zvyknout, akceptovat ten text, respektive vnořit se do něj a cosi si z něj odnést, anebo taky ne. (...) Svým způsobem je obdivuhodné nebo respektuhodné, že to Quincyho baví a že toho vydržel napsat v Insidě tolik, byť jde o knihu rozsahem útlou (stejně jako je svým způsobem obdivuhodné, že to Host vydal). Vysvětlením může být energie mládí, která bez skrupulí páruje svěžest myšlení, vidění a cítění s papírovostí zrovna nabytého vzdělání. Uvidíme, jak dlouho to Quincymu vydrží.

(...) Insida vlastně působí jako zběsilá jízda bez přestávky určené k pochopení, jako temné výkřiky motivů a ikon a taky trochu jako Demlovo Zapomenuté světlo jednadvacátého století, neboť i ona bilancuje na hranici rytmizované básně v próze a staví na asyžetovém přebíhání mezi jednotlivými jazyky (text je částečně psaný latinsky a francouzsky, ale mihnou se v něm i anglické a německé věty). (...) Nevýhodou zůstává, že se můžete s poetikou S. T. Quincyho přímo minout a odejít nejen s prázdnou, ale dokonce s odporem k lstivosti jeho slovní onanie a filozoficko- psychologické exhibice. Takže génius, nebo žvanil? Obojí je možné a obojí je bohužel stejně pravděpodobné.