Inkvizice

Malá rozměrem, velká kvalitou, významem i inspirací. Tak by se dala stručně charakterizovat publikace, která výrazně obohacuje současnou českou historickou produkci. Docent Jiří Chalupa ve své nové práci odbočil od svých studií věnovaných spíše novější době do tématiky jen zdánlivě odlehlé a ještě zdánlivěji překonané. Jako vždy je jeho výklad dokonalý, plastický, účelný a zajímavý. Od kacířských hnutí logicky přechází k založení církevní inkvizice, líčí formu inkvizičního vyšetřování a procesu, na konkrétních příkladech uvádí rozsudky a tresty. Zaměřuje se také na oběti této vznešené institucionalizované perzekuce zajišťující „spravedlnost“ tím nejhorším možným způsobem: hrůzou, torturou, upalováním, zastrašováním, vylučováním, stigmatizováním a jinými metodami společenské nebo fyzické likvidace lidí. Jiří Chalupa dokázal využít malého formátu, a tedy omezeného prostoru knihy dokonale. Knížku vybavil i užitečnou bibliografickou poznámkou, chronologickým přehledem hlavních faktů i jmenným rejstříkem. Početnými ilustracemi osvětlil specifickou ikonografii instituce a předvedl její hlavní protagonisty i sadistické produkty. Především čtenáře od počátku do konce zaujme, aniž by slevil z historické objektivity a přesnosti. Výstižné citace svědčí o dokonalé orientaci ve starší a hlavně novější literatuře věnované tomuto tématu, některé epizody – například obvinění opilého Alonsa z Jaénu, který močil na zeď kostela – pobaví a zároveň poukážou na nejširší prostor, v němž se mohou kdykoli realizovat „spalovači mrtvol“. Pokud by bylo možné něco knize vytknout, je to její příliš silná opora ve španělských reáliích, v nichž je autor nepřekonatelným suverénem. Bylo však jistě dáno spíš omezeným prostorem než menší orientací v dění v jiných teritoriích, že autor jen sporadicky odskočí do Portugalska, Latinské Ameriky nebo do střední Evropy – a jeho připomínka německých inkvizičních zvrhlostí je zvláště odporná. Kvantitativní ediční limity jistě znemožnily také konfrontaci „hanebnosti“ západního křesťanstva s puristickými a perzekučními praktikami jiných náboženských systémů (jsou-li), jak by si žádala dnešní globalizovaná doba. Možná by pak naše civilizace dopadla ještě hůř. Čtenář, který dočetl poutavý text, se nemůže zbavit právě oné noční můry, která vylétla z „našeho“ kulturně politického historického sedimentu. Profesor E. Hobsbawm odůvodněně upozornil, že válečné a koncentráčnické tragédie 20. století byly způsobeny nečekaně vitálním zmrtvýchvstáním náboženských válek 16. - 17. století v podobě ideologických střetů. Vynořuje se tak otázka, zda bytostná agresivita západního křesťanstva v bojích o moc a hegemonii nebude potřebovat ve 21.století, v době clash of civilizations, nějakou obdobu osvědčené inkvizice. Řada indicií naznačuje, že soudobé fundamentalismy už pronikly i do těch oblastí, které se sotva zbavily perzekucí z Hobsbawmova „věku extrémů“. Zakazování knih a pronásledování domnělých přestupců ovšem zase postihují spíš ty nevinné „dole“, kteří močí na nepříliš poutavý chrám zproblematizované demokracie, a ukáže se nakonec zase jako neefektivní a nic řešící. Ale to už se zabýváme něčím jiným než vynikající prací Jiřího Chalupy.

Táto kniha o inkvizícii je hlavne v jej prvej časti plná nepresností. Napríklad ahistoricky vykonštruovaná zodpovednosť názorov sv. Augustína, jeho známe compelle intrare, za popravu Priscilliána v r. 384 (zo všetkých jeho životopisov je známe, že sa stal kresťanom v r. 386, a v období Priscilliánovej popravy, bol skeptikom), nespravodlivé obviňovanie sv. Augustína zo schvaľovania trestu smrti upálením pre zatvrdlivého heretika, spôsobené prebraním zavádzajúcej interpretácie akademika Griguleviča (a agenta NKVD s krycím menom MAX) z zúrivým marxistickým antikatolicizmom naplnenej knihy Dějiny inkvizice, autorov popis klasických inkvizičných procesov proti Brunovi a Galileimu vôbec nezohľadňuje pokrok v historickom bádaní, pričom vychádza zo zastaralej literatúry. Novšia publikáciu o Inkvizícii z pera poľského cirkevného historika Grzegorza Rysa je len spomenutá, autor z nej čerpá len povrchne a často mylne (napr. výrok sv. Bernarda z Clairvaux, že kacíri sa majú presvedčiť argumentami, nie zbraňami lat. capiantur non armis, sed argumentis, nesprávne pripisuje biskupovi Wazovi z Lutychu), ďalej údajný výrok legáta Arnalda Amalricha pri masakre v Beziérs: 'Pobijte ich všetkých, Pán si už svojich spozná!' nie je vôbec historicky doložený, žiadny dobový kronikár sa o ňom nezmieňuje, pričom autor ho predkladá neinformovanému čitateľovi ako historicky potvrdený. V autor v popise náboženskej doktríny katarov nesprávne uvádza, že katari odsudzovali krivú prísahu, pričom je o nich všeobecne známe, že odsudzovali akúkoľvek prísahu, teda nielen krivú. V knihe sú aj ďaľšie chyby a nepresnosti a zdá sa, že jej text neprešiel lektorským posudzovaním, v ktorom by sa aspoň sčasti podarilo tieto chyby a nepresnosti eliminovať. Preto nemôžem odporučiť túto knihu serióznemu záujemcovi o históriu inkvizície. Ako vstupný text k štúdiu jej dejín možno odkázať na spomenutú publikáciu Inkvizice od Grzegorza Rysa.

Perfektní kniha , ve které se člověk dozví jak to bylo je a asi i bude s círví

Perfektní kniha , ve které se člověk dozví jak to bylo je a asi i bude s círví