(...) Stejně tak na první pohled upoutá styl Jona Fosseho, který je postaven na neustálém opakování, takže se čtenáři okamžitě vybaví prózy Thomase Bernhardta. Fosse sice nedosahuje síly jeho výpovědi, ale i tak je příběh, který v knize vypráví, působivý - a navýsost aktuální. (...) Melancholie je zvláštní meditace o hledání smyslu života a paradoxních podobách, které toto hledání někdy může mít.

(...) Melancholie však není klasickým životopisem, ale jakousi biografií vnitřních pocitů, nálad, zmatků, vidění, vzpomínek. (...) Hertervigovy vnitřní monology ubíhají ve zběsilém, trýznivém tempu, občas se zadrhnou v nutkavém opakování, aby vzápětí letěly už novým směrem. Fosse zdánlivě rezignoval na popis malířova života, a přece všechny důležité detaily jsou postupně vyjevovány - Hertervigovo dětství a dospívání, kvakerská víra otce, jedinečná krajina kolem Stavangeru, řemeslo malíře pokojů, studia, učitel a kolegové, nenaplněná láska, nemoc...

(...) Jonu Fossemu se podařilo bravurně proplout mezi nudou Hertervigovy biografie a hrozbou laciné skandalizace. Román plný vířivého a svíravého opakování vět i situací je ve výsledku nevšedně působivým dílem. (...) Co se týče repetitivního vyprávění, je na něj český čtenář zvyklý z překladů děl Thomase Bernharda. (...) Proti tomu proud Melancholie I. daleko více zachycuje pochody v hlavě, v níž stále souzní nemocný a naivní hlas – duet tak krásný, až to přestává být normální.