Šumava umírající a romantická představuje v české literatuře ojedinělé vyznání lásky k nedotčené šumavské přírodě. Nemluví se zde o přírodě antické ani osvícenské, ale o přírodě z pohledu velkého romantika, jakým Váchal bezesporu byl. Je to příroda plná živlů, které cuchají nervy, neúprosná a tvrdá, která dává život a smrt, proti které se někdy živé bytosti marně staví na odpor.

(...) Na textu je vidět, jak si Váchalova mysl v šumavských lesích prohlubovala životní filozofii. (...) Umělec zapojuje všechny své zjitřené smysly, když líčí, jak se šumavské hvozdy vyrovnávají s živly, jak zrádné slatiny obnovují "rovnováhu přírodní života i smrti".