O procesu civilizace, 2. díl

(...) Eliasova vize budoucího vývoje je prosta jedno rozměrného optimismu a iluzí o " historické nevyhnutelnosti". Rozvinutí Holbachova výroku o neskončené civilizaci jakožto pointa knihy rozehrává spíš spodní tóny zdravého skepticismu: " Teprve až se vybijí a budou překonána mezistátní a vnitrostátní napětí, ( ) teprve pak o sobě lidé budou moci právem říci, že jsou civilizovaní. Do té doby se v nejlepším případě nacházejí v procesu civilizace." Studie se netají snahou reflektovat pomocí domněle zastaralých psycho-sociohistorických procesů i problémy současnosti. " Synové začínají s otázkami v místech, kde s nimi otcové skončili." Aktualizující podtext, důraz na nadčasové otázky moci, strachu, vztahu ovládajících a ovládaných, a především kritická reflexe jen zdánlivě jasných pojmových kategorií, to vše vysvětluje, proč Eliasovo opus magnum rezonovalo tak silně právě v doznívajících záchvěvech bouřlivého " osmašedesátého", v tehdejším víru redefinice mocenských vztahů a otázek synů po činech otců - spolu se sociologií frankfurtské školy či humanistickou psychoanalýzou. Ani dnes ale neztrácí na aktuálnosti.