(...) Klíčovou pro celý román (a možná i obecně pro Dickovo nevyzpytatelné psaní) je scéna v jedné ze závěrečných kapitol knihy. (...) záchrana dětských životů odsunující velkolepé vnitřní poznání a vytvoření filozofického a duchovního veledíla, to je trochu kýčovitá metafora, jenže Dick ji formuluje svým typickým lapidárním a střídmým stylem, tolik vzdáleným emocím a romantizování, že jí přesto podlehneme.