(...) Kniha My z Jedwabneho je pokusem vysvětlit události pomocí vyprávění očitých svědků, které má často reportážní či dokumentaristický charakter (ne náhodou pak stejné lidi nahrává také dokumentaristka Agnieszka Arnold). Jednotlivé kapitoly nejsou psány provokativním stylem, jako je tomu u Jana T. Grosse, jsou spíše deníkem pátrání novinářky po stopách, dobovém tisku či falešných obrazech vytvořených polskými komunisty tak, aby kolektivní vina zdejších Poláků nebyla příliš zjevná. Dobrat se úplného pochopení toho, proč Češi kopali po válce masové hroby pro sudetské Němce nebo za okupace hlídali romské spoluobčany v táboře v Letech či proč Poláci házeli židovská nemluvňata do hořící stodoly v Jedwabnem, je asi nemožné. Anna Bikont však s nevídanou neústupností sepsala svou knihu tak, aby nikoho už nikdy nenapadlo zpochybnit, že nevraždili jacísi "oni", ale že vina leží nesmytá na každém, kdo se dodnes pokouší před ní zavírat oči.