Ludvík Vaculík se v Hodinách klavíru formou deníkových zápisků dotýká řady témat, veřejných i ryze osobních, aby tak – jak sám několikrát definoval důvod svého psaní – zvítězil nad něčím, nad čím ve skutečnosti zvítězit nemůže. V knize vedle svých názorů a prožitků čtenáři poutavě přibližuje zákulisí rozštěpení Literárních novin a také to, jak se v bezmála osmdesáti letech rozhodl chodit na hodiny klavíru.

(...) Autor zvedl pohozenou rukavici a jako už několikrát tak vznikl zárodek epického líčení, které tady však nevede do tak vyhrocených konsekvencí jako v knihách předešlých. Je to však věčný zdroj chaosu, jemuž se autor vydá napospas. Odvane je motiv a síla daleko silnější než jeho vlastní. Tou je čas. Hodiny klavíru jsou proto elegickým románem o jeho neodvratném díle.

(...) Kmetská ta kniha je, senilní nikoliv. Vaculík si podržuje napětí a bystrost ve stylu a částečně i v úsudku. Jeho krátké, dynamicky stavěné, až zkratnich, kovité, přitom barvité věty působí i nadále moderně, současně, byť autorův slovosled obsahuje archaizující prvky. Jistě, to je stará známá "vaculíkovština"; pouze připomínáme, že nadále platí a esteticky funguje. Co se týče názorů a náhledů jako takových, tady je věc složitější.

(...) První čtení Vaculíkových vět může být okouzlené, dojaté, stržené do jeho nálad (třeba pro sekvence jako: Vyšel jsem z domu na ulici. Líbí se mi jakékoliv počasí.), druhé rozzlobené (uvažujeme-li o tom, jak se druhým lidem plete do osudu a jak je vplétá do svých knih), a snad až třetí čtení umožňuje klidnější pohled nebo poslech, spojité vnímání faktů, fantazií a pocitů.
Hodiny klavíru za takovou opakovanou četbu určitě stojí.