(...) Racková celkem důsledně zaznamenává a tesá své kvazideníkové verše do rytmizovaného volného verše, a nadto dokáže ve sbírce udržet téma ženského světa směšných i vážných her, nepatrných lží i velkého rození a umírání, to vše bez patosu a vlezlého sentimentu. Nepouští se do metafyzického hloubání, žádná "holanovština", ale to je jen dobře! Ten příklon k zemitě a žensky věcné lyrice, která v některých verších připomíná vzdáleně i poetiku o tři generace starší Violy Fischerové, je svou přímostí kolikrát hlubší než kašírovaná či autisticky afektovaná metafyzika "osamělých dní". U Simony Rackové jde o poezii, jež sdělností nezapře nesnesitelně lehký rukopis talentované autorky, která více tuší, než ví. A to není málo.