Vzpomínky na Afriku

Měla jsem farmu v Africe... tak začíná kniha Vzpomínky na Afriku Dánské spisovatelky, která v Keni strávila část svého života.Jako majitelka kávové plantáže musí čelit všem obtížím s úrodou, poznává mentalitu tamních lidí, zažívá příhody možné a nemožné...Její forma psaní je naprosto upřímná, vypovídá o její lásce k tomuto kontinentu, ukazuje život jaký je... Říká se, že kniha Vzpomínky na Afriku, byla jedna z posledních velkých románů, které nebyly zfilmované, avšak kdo viděl nejdříve film s vynikající Meryl Streep a Robertem Redfordem a poté si přečte knihu, nejspíš pozná malý rozdíl.A to, že film vypráví příběh o lásce mezi Karen a Denysem Finch-Hattonem a kniha je spíše celkově pojatá o životě na úpatí Ngongských vrchů v Africe.To však neubírá její kvalitě, možná naopak.A možná by nebylo špatné zhlédnout film a přečíst si knihu.Já to tak udělala a zážitek ze 'Vzpomínek' se ještě umocnil.Takže pokud se budu někdy chtít zasnít u nějaké knihy, sáhnu nejdřív po této...

Jako jistě mnoho jiných čtenářů jsem nejdříve viděl film. Je to už dávno, ale některé zážitky jsou dosud velmi silné. Scénář byl údajně sepsán s využitím těžce dobytých biografických údajů o autorce, protože toho na sebe v knize zase tolik neprozradila. Takže nečekejte literární scénář. Ale ta kniha je neobyčejně silná a nedivím se, že tolik inspirovala. Autorka je plna pokory a moudrosti, vnímá neobyčejně pozorně a citlivě africkou přírodu, přináší naprosto neobvyklý a přitom prostý pohled beze stopy despektu, popisuje zvláštnosti psychologie domorodců se zjevnou úctou, a to vše v roce 1914. Kniha má pět částí, první vypovídá na příbězích chlapce Kamante a lesoně Lulu o autorčině cestě k lidem Afriky a jejím zvířatům. Historie náhodného výstřelu líčí na pozadí tragické události až groteskně vypjaté domorodé pojetí spravedlnosti. Hosté na farmě jsou holdem lidem, kteří autorku ovlivnili. Trochu se liší čtrtý oddíl, Z deníku přistěhovalce, který zaznamenává místy až útržkovitě, různé postřehy a události. Poplatně této formě je nejméně nabit onou nechtěnou monumentalitou, která je dílu vlastní. Pátá část, Sbohem, farmo, líčí katastrofy, které přinutily autorku opustit afriku, i smrt přítele Denyse Finch-Hattona. Použil-li jsem výraz monumentalita, v žádném případě to neznamená patos. Tomu se 'Msabu' úspěšně brání tím, jak vypráví velmi poutavě, ale velmi popisně, často tak podrobně, jako by se jí scény právě vrývaly do paměti. Kdo ke knize přistoupí dychtivě, objeví jiný rozměr vidění. Pokud si nepřál vidět film tak, jak si jej pamatuje.