Nedlouhý příběh Diotima a lvi vychází z antické látky. Vypráví o střetu starého a nového, o síle tradice a vratké neochvějnosti předsudků. O krutosti panující kolem nás a divokých vášních, jež v sobě skrýváme.

(...) Podobně jako většina ostatních Bauchauových románů představuje i Diotima moderně oproštěným jazykem převyprávěnou antickou legendu, iniciační příběh jedince obtížně hledajícího své místo v rámci existující kulturní tradice, sled fascinujících polosnových obrazů (například ve scéně rituálního tance jediné „královny panny a lvice“ mezi desítkami samců v sobě autor skutečně nezapře psychoanalytickou průpravu), ale i meditaci nenápadně propojující biblická podobenství s východními naukami. Bauchau filozof se přitom jako obvykle nikomu nevnucuje, jen skromně čeká opodál, zda mu zaujatý čtenář náhodou „nedá vědět“.