Soběslav I.

Knížka o jednom z nejschopnějších Přemyslovských knížat 12. století je rozhodně událostí - o tom nelze pochybovat. Jednu hvězdičku však musím ubrat za pasáže, které jsou napsány velmi složitě, ba překombinovaně. Bohužel jich není v knize málo. Ale popořádku. Vratislav Vaníček zaslouží za svůj loňský počin především velké uznání. A to jednoduše proto, že nenapsal pouze klasický životopis jednoho, byť sympatického člověka-panovníka-politika, ale skvěle rozebral celou epochu, jíž se rozhodl v publikaci věnovat. Tento fakt zapříčiňuje, že k samotnému Soběslavovi, logicky hlavnímu 'hrdinovi' knihy, se dobíráme až v polovině textu. Vyskytnou se jistě tací, kterým bude tato skutečnost připadat přinejmenším zvláštní, zároveň ji ale ocení ti, kteří jsou vždy rádi za čtení se souvislostmi. Začínáme tedy u Soběslavova bratra Břetislava II. a končíme nástupem panovníkova synovce, budoucího druhého českého krále Vladislava II. (I.). Tomu mimochodem k zisku královské koruny pomohl svými státnickými činy právě jeho předchůdce na knížecím stolci - Soběslav, který sám na královský diadém nikdy nedosáhl. Při čtení o panovníkových vladařských a diplomatických schopnostech se musíme ptát - proč? Nejen tuto otázku autor zodpovídá. Kniha se však, jak již naznačno výše, nevěnuje pouze 'české kotlině', odkud by mohlo vše vypadat jednoduše a až příliš srozumitelně. Dozvídáme se mnohé rovněž o tehdejším dění v Polsku, v pobaltských slovanských státech, Uhrách, Říši i na Apeninském polostrově. Je-li třeba, Vaníček pohlíží i do větších dálek - do rurikovských knížectví, Skandinávie, Francie a Anglie. V žádném případě tu nejde o samoúčelné a umělé rozšiřování knihy! Tyto informace nám pomáhají porozumět evropskému vývoji od konce 11. století až do poloviny století následujícího. Jak se od autora dozvídáme, šlo o zásadní děje, jež měly nejen pro české země velký vliv. Nenechme se ale mýlit - Vaníček se věnuje nejen politickým dějinám, ale též náboženství, sociálnímu vývoji, dobové mentalitě (spíše mentalitám), hospodářství a lecčemus dalšímu! Právě proto je jeho kniha tak hodnotná a pozoruhodná. A to i navzory naznačeným záporům, které strukturu knihy nijak neboří, přesto však mají vliv na zážitek z četby. Míním tím na prvním místě nepříliš poutavý historikův sloh. Často je třeba si přečíst celý odstavec dvakrát třikrát i víckrát, než konečně rozklíčujeme smysl toho, co je nám sdělováno. Druhá výtka je spornější, ale z mého pohledu neméně důležitá. Tuším, že vtěsnat do 300 stran samotného textu (tj. bez poznámek a literatury) velmi podrobný výklad, chce opravdu um. Leckdy se záměř podaří (jako právě v případě Soběslava I.), ovšem právě na úkor čtenáře/nehistorika, který v textu plave a četba tak ztrácí žádoucí 'drajv'. Stručně řečeno, kniha je velmi odborná a ocení ji především ti, kteří se dokáží pružně orientovat v genealogických problémech a ti, kteří mají dobrou paměť na jména. Hvězdičku k mnou uděleným čtyřem hvězdičkám si mohou připsat rovněž latiníci a němčináři. Já nejsem ani jedno, a tak jsem měl často problém s větami v těchto jazycích, které často autor nepřekládá. Kdo ví, zda mi neuteklo něco důležitého:-). Případnému zájemci doporučuji hlavně druhou polovinu knihy, jež počíná líčením zásadní bitvy u Chlumce r. 1126. Tato část je totiž více než strhující a tu teprve zapomínáme na chvíle, kdy jsme se jen těžce brodili koženými obraty v počátcích výkladu. Lze tedy říci, že i přes tyto 'mínusy' je četba Vaníčkovy knihy zážitkem a obohacením. Vratislav Vaníček si ocenění za nejlepší historickou publikaci roku 2007 plně zaslouží!