Román Posvátná noc čtenáře vtáhne a uhrane. Pověst krásného a silného díla si jistě získal právě tím, jak moc je jeho příběh vzdálený, a přitom dnešní, jak je mytický i reálný, jak je blízký a zároveň neuchopitelný.

(...) Posvátná noc (La Nuit sacrée), román oceněný roku 1987 Goncourtovou cenou a přeložený do úctyhodných pětačtyřiceti jazyků, je z českých překladů svým původem chronologicky nejstarší. Ještě jedna zvláštnost této ediční politiky: Posvátná noc v podstatě navazuje na neméně slavný Ben Jellounův román z roku 1985, Písečné dítě (L'Enfant de sa ble). (...) Román Posvátná noc čtenáře vtáhne a uhrane. Pověst krásného a silného díla si jistě získal právě tím, jak je jeho příběh vzdálený a přitom dnešní, jak je mytický i reálný, jak je blízký a zároveň neuchopitelný. Bojuje především za emancipaci arabských žen, ačkoli nijak prvoplánově a militantně; Zahra není jen kladná postava, sama se vnímá jako osobnost překračující příliš mnoho zákonů, než aby mohla být omilostněna, pochopena. Avšak i tyranský otec dostává v jistém smyslu lidskou tvář. Stejně jako na náměstí osídleném desítkou vypravěčů, ani v Posvátné noci si nakonec nemusíme být jisti, na čí straně je pravda, kdo je v právu. Už jen paradox obviňování příbuzných z okrádání a lhaní se v rodině krutě zacykluje: Zahřin otec udává své kuplířské bratry, přitom k vlastní ženě se chová jak zvíře, sedm dcer jako by neznal a osmé zničí život. A sama Zahra? Má pravdu ona, anebo ti, kdo svědčí proti ní? Na to musíme hledat odpověď v Posvátné noci každý sám. Kniha bývá nezřídka vykládána jako traktát za osvobození žen, ovšem nabízí určitě mnohem víc. Přinejmenším tisíc a jednu noc přemýšlení o tom, co všechno je dané, zda lze překračovat hranice a bořit tabu a jestli svůj příběh píšeme a vyprávíme sami, nebo jsme loutkami v číchsi rukou. A pokud ano, pak tedy v čích?